Zázrak stvoření

Pietronus nedýchal napětím. Třesoucími se prsty propojil poslední konektory a naposledy před rozhodujícím okamžikem se zahleděl na tělo, ležící před ním.

Ženské tělo…

Je tak krásná… pomyslel si. A je jako živá…

Ale jen JAKO!

Tak, teď! Teď se rozhodne, jestli to bude pořád jen JAKO!

Vydechl, nadechl se znovu, uklidnil prsty a pomalu, pomalinku stiskl červené tlačítko.

"Jak symbolické!" bleskla mu hlavou pobavená myšlenka, na další ale nebyl čas. Tělo na stole se prohnulo, končetiny se napjaly, ústa se otevřela v bezhlasném výkřiku a víčka vyletěla nahoru jako rolety a odhalila nebesky modré, leč neživé oči.

"No tak!" vykřikl, "tohle už znám! Ukaž mi něco nového! Tak dělej! Dýchej!!! ŽIJ!!!!"

Tělo se cukalo v křečích, tlouklo sebou o podložku, ale nic víc neviděl. Pot mu vyrazil na čele, klouby na rukou mu zbělely, jak zatínal prsty do dlaní, vteřiny nemilosrdně ubíhaly a jeho příkazy se změnily v úpěnlivé prosby: "Prosím, prosíím…"

A náhle, jako v odpověď na jeho prosebné naléhání, právě ve chvíli, kdy se loučil s posledním zbytkem naděje, se ozval ostrý zvuk.

Nadechnutí… PRVNÍ nadechnutí …

Z tváře se mu vytratila všechna barva a úplně ztuhl v očekávání výdechu a dalšího nádechu.

"Ááách…" ozvalo se vzápětí a jeho obličej začal dostávat znova barvu, díval se na ni, jak dýchá, jak se její pokožka barví do růžova okysličovanou krví a jeho napětím sevřené rty se pomalu roztahovaly do úlevného neovladatelného úsměvu.

"Žiješ! Žiješ!!! Konečně!" drmolil horečně a opájel se pocitem vítězství. Po tolika marných pokusech se mu konečně splnil sen!

Zázrak stvoření! Viděl se při předávání Nobelovy ceny, viděl se obletovaný novináři, viděl se SLAVNÝ! A hlavně, viděl se všude doprovázený ženou, kterou stvořil k obrazu svému, takovou, jakou si vysnil, která tu je jen pro něj, připravená splnit všechna jeho přání a tužby…

Naklonil se nad ni, pohladil po dokonalém čele a do jejího zklidňujícího se dechu pronesl:

"Dnes se nauč dýchat, zlato, zítra tě naučím všechno ostatní…"

…

Byl rozmrzelý.

Dny ubíhaly, tělo ho poslouchalo dobře, naučil ji chodit, jíst, používat toaletu i koupelnu, dokonce i pokus o tanec zvládli, ale bohužel, jednala pořád jako loutka.

Jako by ve skutečnosti nežila, napadlo ho občas a pokaždé ho přitom zalil pocit vzteku na ni, že nepostupuje tak, jak si přál.

Chtěl obdivné pohledy, láskyplné pohledy, soucitné i pobavené pohledy, ale od ní se mu nedostávalo ŽÁDNÝCH pohledů.

Udělala všechno, co chtěl, ale nebyl v tom kousek citu.

Pokoušel se ji okouzlit krásnými šaty, vybranými jídly, drahými květinami, ale stejného výsledku by dosáhl i tím, kdyby ji zavřel do komory a nechal ji tam celý den.

V jejích očích se neobjevil jediný záblesk. Byly mrtvé jako v den, kdy ji oživil.

Záchvaty vzteku, které ho přepadaly, byly stále častější a poprvé ji uhodil jen lehce.

Ale protože se nedočkal vůbec žádné reakce, pocítil touhu jí ublížit ještě víc.

"Když nemáš žádné pozitivní pocity, třeba budeš mít jiné!" zuřil a vymýšlel způsoby, jak u ní vyvolat bolest, aniž by to na její bezchybné kůži zanechalo stopu.

A pokaždé, když se mu to povedlo, s nadějí hleděl do jejích očí, jestli tam neuvidí třeba jen záblesk života.

Marně.

Toho večera přišel k ní, dal jí ty nejkrásnější šaty, jaké kdy měla, z restaurace nechal dovézt drahou večeři, zapálil svíčky a usadil ji ke stolu.

Celou dobu, co večeřeli, ji pozoroval a nemohl se ubránit obdivu k vlastní genialitě. Byla dokonalá, krásná, bezchybná, s ladnými pohyby, odpovídala správné věty…

Vtom si povšiml odlesku v koutcích jejích očí. Zarazilo ho to. Co to má být? Že by… slzy?

Zaplavila ho vlna různých pocitů od úlevy přes vděk až po cosi, co se nápadně podobalo lásce, pak se mu oči zalily slzami a přiškrceně se zeptal:

"Co se děje? Pláčeš?" a jemně ji vzal za ruku, ve které svírala vidličku.

K jeho podivení ji ale nepustila a dál se jí urputně držela. Pak zvedla hlavu a odpověděla:

"Jídlo… je ostré."

Bylo mu, jako by mu do hrudi vrazila nůž. Pustil její ruku, prudce vstal, odstrčil stůl a zvedl ji ze židle na nohy jediným prudkým trhnutím za paži. S uspokojením zahlédl v jejích očích cosi jako náznak strachu nebo snad překvapení, ale nestudoval to v tu chvíli.

"Ty bezcitná mrcho!" drtil mezi zuby, "už tě mám akorát tak dost! Dělal jsem všechno, a od tebe jsem nedostal nic. Vůbec nic z toho, co jsem chtěl! Přivedl jsem tě k životu, tak tě toho života taky můžu lehce zbavit! Nic necítíš? Tak se přinuť! Tak CIŤ!!!"

A stiskl oběma rukama její nádherně tvarovaný dlouhý krk a přitom se díval do těch nádherně modrých očí. A s podivem si všiml, že se náhle začínají měnit. Modř letní oblohy se pomalu, ale jistě začala přelévat v modrozelenou hlubokého temného oceánu a v té hloubce se objevily jiskřičky života.

"Jde to! Jde to!" chtělo se mu smát, ale tělem mu projela ostrá bolest. Příbory, které celou dobu nepustila z rukou, teď pronikaly hluboko do jeho útrob překvapující silou a ubíraly mu život. Chtěl se bránit, chtěl něco říct, ale bolest mu to nedovolila…

…

Chroptění, které slyšela ještě hodnou chvíli poté, jí v mysli otevíralo nová dvířka a poprvé v jejím krátkém, ale dost naplněném životě jí při pohledu na jeho umírající tvář cukly koutky a ona zažila nepoznané - první úsměv, plný podivného uspokojení.

Konečně něco cítila…