Ospalý čaroděj

Byl kdysi jeden čaroděj, který se jednoho rána probudil ve velmi špatné náladě, protože ho celou noc bolel zub. A jak ráno vstal, vzteklý a rozespalý, shodil omylem z nočního stolku sklenici s vodou a polil si pyžamo. A zároveň s tou sklenicí shodil svou kouzelnou hůlku. A jak letěla a čaroděj láteřil, povedlo se mu nevídané - vyslovil omylem kouzlo, které dovolí proniknout do světa obyčejných lidí. A máchnutí padající hůlky spolu s tím kouzlem vytvořilo na světě podivnou trhlinu. Byla neviditelná, ale kdokoli se k ní přiblížil, začal vidět tou trhlinou cizí svět, plný zvláštních tvorů, neznámých květin a nepojmenovatelných barev. Lidi se té divné hranice báli, ale našli se tací, kteří k ní chodili schválně, protože je ten cizí svět lákal.

Patřila k nim i žena lidu, který žil blízko u hranice. Jednou jedinkrát spatřila náznak toho světa a od té doby nemohla myslet na nic jiného. Jakmile měla volnou chvilku, běžela k hranici a fascinovaně pozorovala svět za ní. Obyvatelé toho světa ji viděli, zvykli si na ni, ale nevšímali si jí, a ona seděla a dívala se, hlavou se jí honily tisíce otázek a touha podívat se do toho světa dál. Ale lidé z vesnice jí to měli za zlé, posílali pro ni pokaždé, když si všimli, že není doma, a zakazovali jí tam chodit.

Žena ale nedbala a chodila tam dál. Jednoho dne si všimla, že jeden z tvorů za hranicí se pohybuje stále blíž a blíž k ní, a byl tam pokaždé, když se utrhla od své práce a přiběhla. Byl nádherný, měnil barvy podle pohybu, ale i když se nehýbal, dokázal na svém těle rozehrát obrazce měnících se pásů barev odstínů, jaké nikdy předtím neviděla. Pozorovala ho a přála si ho poznat blíž. Jediná nejjednodušší věc - překročit hranici - ji však nikdy nenapadla.

Lidé z vesnice jí ale nedali pokoj. Když neposlechla, rozhodli se ji udržet ve vesnici násilím a na výstrahu ji přivázali do středu vesnice řetězy ke kůlu. Plakala ponížením a steskem po krásném světě za hranicí a jeho tajemným obyvatelem, ale nebylo jí to nic platné. Ostatní se jí jen vysmívali nebo nadávali a vytýkali, že porušila přísahu věrnosti danou svému rodu.

A tak žena myslela na svého cizince tak silně, až se její myšlenky dostaly na druhou stranu hranice. A cizinec uslyšel její volání jako by stála vedle něj, a i když nevěděl, co ho čeká, ani jestli se dokáže vrátit, překročil hranici a vydal se za ní. A v okamžiku, kdy tu hranici překročil, jeho rozložité tělo, plné výčnělků a výběžků, se změnilo v tělo muže a výčnělky se proměnily ve smečku vlků.

Obyvatelé prchali hrůzou, když viděli vysokého muže v černém dlouhém kabátě, provázeného smečkou šedobílých vlků. I připoutaná žena se vyděsila, ale když zvedl hlavu a široký klobouk odkryl jeho tvář, poznala okamžitě, že je to on a přestala se bát.

Krásnější obličej nikdy neviděla, a když přišel k ní a jediným pohybem přetrhl řetězy, šla bez okolků za ním.

Ostatní jim chtěli v odchodu zabránit, ale hrozivé vytí vlků jim jejich úmysl rozmluvilo.

A tak ti dva přišli k hranici a společně ji překročili, a on se vrátil do své původní podoby a ona se změnila v nádhernou bytost, hrající všemi barvami světla, a šli hlouběji a hlouběji do tajemného nového světa a tím, jak ji překročili oba, hranice zmizela.

A lidé si říkali - stalo se to nebo ne? A jediné, co jim napovídalo, že to nebyl sen, byl klobouk, který se při přechodu skoulel cizinci z hlavy a zůstal osamoceně ležet pod nejbližším keřem…