Všechny cesty vedou... kamkoli chcete

 Nedávno jsme měli ve škole Týden pro wellbeing a v rámci tohoto týdne, který měl žákům vytvořit ve škole příjemnou atmosféru a nechat je zažít školu trochu jinak, než je normálně zvykem, jsem dostala za úkol vyprávět několika skupinkám studentů o naší cestě do Santiaga de Compostela.

Připravila jsem si fotky a během vyprávění jsem se vrátila v čase o dva a půl roku zpět, kdy jsme s kamarádkou a kolegyní Andreou putovaly z Porta do Santiaga tzv. Portugalskou cestou. Žáky to docela zaujalo (aspoň některé), a ve mně se vynořily vzpomínky tak živé, že jsem cítila na zádech tíhu batohu, na kůži sílu portugalského a španělského slunce a na jazyku chuť Padron peppers... 

A vzpomněla jsem si taky na to, že Svatojakubská cesta je:

Jít v létě rozpálenou krajinou denně 25 až 35 km (jednou dokonce 39), čerpat sílu jen během krátkých zastávek a večer na ubytovnách, kde spolu s vámi spí i několik dalších naprosto cizích lidí, jíst, jen když je zrovna co, pít bezostyšně vodu z kohoutku na wc, protože žízeň je věčná, potit se tak, že to považujete za nemožné a večer co večer ošetřovat nalité puchýře s vědomím, že zítra budou opět o něco větší.. dívat se večer sama na sebe v zrcadle a říkat si: CO TĚ TO PROBOHA NAPADLO, TOHLE ABSOLVOVAT???

Ale taky:

Dříve nepoznaná úcta k čisté posteli, vůni mýdla ve sprše, vděk za chladivý dotek studené vody v potoce nebo orosené sklenice pomerančové limonády v baru u cesty. Taky pochopení, proč Ježíšovi jako projev úcty umývali nohy a mazali je vonnými oleji, protože po celodenním pochodu je to slastný pocit. Radost z toho, že nohy šlapou a ramena si na popruhy batohu zvykla a už tolik nebolí, sounáležitost s ostatními poutníky a poutnicemi, které jsme cestou potkaly a v neposlední řadě motlitba v poutnickém kostele v Pontevedra, abychom naši cestu zdárně a ve zdraví dokončily.

Když jsme osmý den přišly ke katedrále v Santiagu, byly jsme zklamané. Po příchodu lidé projevují emoce, někteří pláčou (Andrea tedy tvrdí, že to je určitě úlevou, protože už nemusejí jít dál). Ale u nás se kýžený pocit naplnění nedostavil. Přitom příchod byl epický, právě v okamžiku, kdy jsme došly ke katedrále, bylo 12 hodin a rozezněly se majestátní zvony na věži.. Vyzvedly jsme si v poutnické kanceláři certifikát s naším jménem, najedly se v restauraci a večer odjely autobusem zpět do Porta, protože nám ráno odlétalo letadlo do Prahy. Cesta, kterou jsme v potu tváře a s bolavými chodidly šly osm dní, autobusu trvala čtyři a půl hodiny...

Doma jsem se ještě několik dní budila s myšlenkou, kolik km musím ujít dnes, aby mi po pár vteřinách došlo, že NEMUSÍM!

Ale někdo tuto cestu šel i několikrát.

Bylo to těžké. Bylo to únavné. Chvílemi to bylo hrozné!

Ale byl to tak strašně silný zážitek, že od té doby myslím jen na to, jak se tam vrátit.

Každý nemusí do Santiaga. Ale když nastoupíte na cestu (ať už vede kamkoliv), ta cesta si vás vede, dokud nedojdete do cíle, kde zjistíte, že cíl vůbec cílem nebyl...

V létě plánujeme Stezku Orlích hnízd z Krakowa do Czestochowe...