Všechny cesty vedou do Říma I.

Všechno to začalo nenápadně.

Pojedeme do Říma. Je to velké, starobylé a krásné město. A k tomu s nabídkou výletu na Vesuv, do Pompejí a do Neapole. Tak proč ne?

Prostě návštěva míst, o kterých slyšíte a učíte se ve škole. Míst, kterými kráčela historie.

Ale.

Den před odjezdem mi kamarádka strčila do ruky knížku od Katy Yaksha - Roma, mi amor. Hm, cestopis nebo červená knihovna, řekla jsem si a přibalila ji na jízdu autobusem.

Až když jsem ji z nudy otevřela, zjistila jsem, že je to jinak. Že je to knížka, psaná od srdce. Od srdce, patřící Římu. Autorka s takovou láskou popisovala části Věčného města a myšlenky, které ji napadaly při první, druhé, desáté kávě v rozmanitých kavárničkách a barech, popisovala lidi, které potkala a příběhy, které zažila, že jsem se při čtení smála a plakala zároveň. Vzbuzovala ve mně takovou touhu uvidět ty ulice a kavárny na vlastní oči a vděk za to, že žiju, jsem svobodná a můžu jet kam chci - a že jedu právě tam - do Říma...

A tak jsme se po téměř dvacetihodinové jízdě autobusem ocitli na stanici metra Flaminio, stanici, ze které jsme mohli vyrazit přímo do srdce toho nejkrásnějšího města, které jsem doposud viděla.

V patách průvodci jsme přes náměstí Popolo došli k muzeu Ara Pacis, místu, kde Augustus Octavianus postavil pomník, před kterým každý, kdo přišel a chtěl se stát Římanem, dal slib, že se zříká předchozího života a stává se Římanem se všemi jeho právy a povinnostmi.

Přemýšlela jsem nad tím, proč to tenkrát fungovalo. Díky tomuto slibu byli Římané jednotní, sobě rovní a udrželi své imperium po mnoho staletí. Od těch dob nikdo podobnou situaci nedokázal zopakovat. A Evropská unie, vší svou silou se snažící spojit evropské státy v jedno spolu s dalšími příchozími, stojí před obrovskými protesty a nevolí obyvatel. Proč to tenkrát šlo a teď ne?

A napadlo mě řešení. Princip byl v tom, že každý nový Říman začínal právě u Ara Pacis svůj nový život. Vzdal se svého původu, vzdal se svého náboženství. Stal se obyvatelem Říma, přijal jeho zvyky a ctil ho jako svůj nový domov. Což právě teď se v Evropě neděje. Přicházejí cizinci a přinášejí svou kulturu, své náboženství a zvyky a očekávají, že my se naopak přizpůsobíme jim... To přece fungovat nemůže.

Od Ara Pacis jsme se přes jeden z mnoha mostů přes Tiberu dostali až k Andělskému hradu, pevnosti, spojené chodbou s Vatikánem, ve které měl papež svůj úkryt v případě ohrožení. Andělský hrad je monumentální kruhová stavba, na jejímž vrcholu je velká socha Archanděla Michaela jako ochránce a dnes už působí jako muzeum, ale dřív byl používán i jako věznice, takže působí trochu rozporuplným dojmem - horní část povznášející, dolní hrozivá.

Od Andělského hradu vede přímá ulice k Vatikánu a Svatopetrskému náměstí. Je lemovaná desítkami sloupů, záměrně postavených tak, že z určitého pohledu to vypadá, jako by chrám Sv. Petra v pozadí měl ruce, rozpřažené k vřelému pozvání ke vstupu do Vatikánu.

A tak jsme tedy vstoupili. Dlouhá řada čekajících turistů nás odradila od vstupu do Baziliky, zašli jsme tedy do infocentra, koupili mapu centra a vydali se objevovat Řím po svém. A začala nejhezčí část procházky městem. Ve stopách knihy, kterou jsem zhltla cestou, jsme se vydali po Andělském mostě a vyslali k andělům svá nejtoužebnější přání, potulovali se okolo Tibery ve stínu platanových alejí, na Ponte Sisto jsme si poslechli kytaristu a ve čtvrti Trastevere jsme zapadli do baru s pěkným názvem Settimiano, kde jsme si dali studené pití a kafe. Bylo mi líto, že jsem si nevypsala všechno, co Katy doporučovala v Římě navštívit, doporučovala právě konkrétní bar s milou obsluhou a název jsem si nepamatovala. No škoda, řekla jsem si, třeba příště.

A pak jsme odpočatí vyšplhali na vyhlídku v parku Giuliani, odkud jsme měli Řím jako na dlani, bez turistů a bez čekání ve frontě. Seděli jsme na lavičce, klábosili a užívali si neopakovatelnou atmosféru tohoto města, pozorovali kolemjdoucí a racky, kteří byli zvědaví na nás víc, než my na ně.

Když se odpoledne nachýlilo ke konci, sešli jsme zpět k Vatikánu a na náměstí Navona ke kašně Čtyř řek a pak už zpátky k metru na Flaminio a odjezd do kempu.

A když jsme okoupaní v bazénu a osprchovaní zalezli do postelí, otevřela jsem knížku, abych si připomněla, který bar mám příště navštívit, a uviděla jsem jeho jméno - Settimiano... Náhody neexistují a všechno je možné..

...

Pokračování příště :)