Všechny cesty vedou do Říma III

Den třetí - Znovu v Římě

V sobotu ráno jsme se sbalili, vyklidili pokoje a nastoupili do autobusu, abychom strávili druhý (a bohužel poslední) den v Římě. Do centra jsme se dostali stejně jako ve čtvrtek - metrem. Římské metro ale vypadá spíš jako vlak - podle cedulek jsem pochopila, že mají dvě metra - podzemní a nadzemní, ale nejsem si jistá, protože moje italština stojí za starou belu. No my jsme teda jeli tím nadzemním. Představte si starý vlak, zvenku i zevnitř hustě posprejovaný, bez klimatizace a se zamřížovanými okny - tak tak vypadá nadzemní římské metro. Nicméně dovezlo nás z Prima Porta opět na stanici Flaminio, a to bylo to, co jsme potřebovali.

Tentokrát jsme se trhli od skupiny hned u metra a vydali se bloumat římskými ulicemi. Mapa už ve čtvrtek dostala zabrat, ale ještě držela pohromadě, tak jsme vytyčili několik hlavních bodů, kterých musíme docílit a vyšli jsme.

Z náměstí Popolo jsme vyšli dlouhou ulicí Via del Babuino. Bylo ráno, vzduch v zastíněných ulicích ještě nebyl rozpálený a my jsme nasávali atmosféru sobotního dopoledne. Cestou jsme potkali několik kostelů jeden byl anglikánský - nikdy jsme nebyli v anglikánském kostele, tak jsme tam nakoukli. Je pravdou, že oproti katolickým kostelům byl tak nějak více světský a zajímavostí bylo to, že měl oltář na straně vstupu, ne naproti.

Via del Babuino nás dovedla až k jednomu z mnoha turistických cílů v Římě - Španělskému náměstí Piazza di Spagna. Kromě toho, že je to krásné náměstí s další z úchvatných Berniniho kašen v podobě lodi a tyčícím se chrámem Sv. Trojice, ke kterému vedou proslulé Španělské schody, je to taky místo, kde najdete obchody všech známých značek od Versace, přes rolex až po Vuiton.. no prostě místo, kde se snobi počůrají slastí. Na Španělských schodech se taky konají světoznámé módní přehlídky. Osobně nechápu, že modelky v podpatcích přežijí svůj výstup - schody jsou staré, takže mramor je oleštěný kroky milionů návštěvníků, tím pádem se schody mírně svažují a navíc pěkně kloužou. Vyzkoušeli jsme si tedy modelkovské postoje a šli jsme dál.

Po nezbytné občerstvovací přestávce v příjemně klimatizovaném bárku jsme se vydali k další metě - Fontáně di Trevi.

Mapa se nám pomalu rozpadala v rukách, zkusili jsme se tedy zeptat zdejších carabinierů, kudy tam, ale sotva jsem spustila "Exkjůz mí"..., zarazil mě a se širokým úsměvem vrtěl hlavou, jakože anglicky neumí. Tak jsem se jen zeptala:"Fontana di Trevi?" on zvedl ruku, ukázal dva prsty a máchl doleva - a opravdu! Druhá ulice vlevo nás dovedla přímo k cíli.

Fontána, která je známá z mnoha filmů, na vás vykoukne nečekaně. Jdete zastíněnou ulicí, uděláte další krok a najednou - jste u ní. V dopoledním slunci září a je tak obrovská a úchvatná, zasáhne vás tak silně, že ve vás kypí pocity, chce se vám brečet i smát a v tu chvíli milujete Řím a nechcete z něj nikdy odjet.. Možná se vám zdá, že přeháním. Ale žádná slova ani žádné fotky nevystihují velkolepost tohoto místa. To se musí vidět na vlastní oči.

Dalším z našich cílů bylo Koloseum. Cestou okolo Benátského náměstí jsme se dostali do strdce starověkého Říma - všude okolo byly jako svědci dávno minulých dob pozůstatky staveb více než 2000 let staré, jako by je tam někdo zapomněl, opuštěné, ale strážené víc, než poklad.. Přes útok poledního vedra jsme cítili husí kůži při pohledu do minulosti... Z těchto pocitů nás ale rychle vyvedl jakýsi malý chlapík, převlečený za římského vojáka, který se zjevil ani nevím odkud, uchopil mě naléhavě za ruku a drmolil něco o fotce. Tak jsme se s ním tedy vyfotili, když chtěl . Samozřejmě, chtěl za to peníze. A když jsem mu žádné nechtěla dát, zlobil se a říkal že, pracuje v takovém vedru.. No dobře, smilovala jsem se nad ním a věnovala mu 2 €, ale od té doby mám na setníky pifku.

U Kolosea bylo lidí jako krav. Takže jsme si to tam moc neužili. Ale zato tam měli klimatizované infocentrum, kde jsme se zchladili a koupili pár drobností jako památku na Řím. 

Po obědové přestávce, kterou jsme už nutně potřebovali, jsme zažili vtipnou situaci. Ač sami turisté, zastavili nás anglicky hovořící turisté, aby se nás zeptali na cestu ke stanici metra... Splněný sen - cítili jsme se chvíli, jako bychom tu žili už dlouhá léta.. Nicméně jsme to z hlavy nevěděli, tak jsme vytasili mapu a ukázali jim to :) . 

 

A pak nás čekal Pantheon. Starobylý chrám, větší než cokoli, co jsme tu zatím viděli, snad s vyjimkou Vatikánu, působí tak silně, jako vlastně všechno v Římě - upomíná na velikost říše a hloubku propasti staletí, přes které se na mravenčení okolo sebe dívá.. 

A dál? Dál už nic. Tím jsme vyčerpali všechny své síly běhat v 35 stupňovém vedru a ukryli jsme se do parku pod stromy, abychom vyčkali hodinu do odjezdu domů..

Řím ale není o památkách, ikdyž to je to, za čím se turisté honí nejvíc. Řím je o lidech. O tom, jak se na vás usmívají, když vejdete do jejich bistra nebo obchůdku, o tom, jak jsou milí a příjemní. O paní, která s hůlčičkou seděla vedle dveří, infocentra a jen tak, aniž by to bylo nutné, nám s úsměvem otevřela dveře, o řidičích, kteří bez troubení zastaví a nechají vás přeběhnout ulici, sotva do ní vkročíte... Řím je veliké město a jeho obyvatelé nejsou malicherní, užívají si života a chtějí, aby byl každý den krásný a stál za to.. Tohle město má ducha a když do něj vkročíte, jste nadobro ztraceni, už nikdy ho nedostanete z hlavy a ze svého srdce...

Spolu s mojí dcerou Terezkou a jejím přítelem Davidem jsme si Řím nadobro zamilovali. A když jsme stáli u Fontány di Trevi a házeli do ní drobné, přála jsem si, abych ho mohla ještě navštívit. A vím, že se tam vrátím. Nevím kdy, nevím, na jak dlouho, ale jednou ano. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné, ale všechny přece vedou do Říma...