Všechny cesty vedou do Říma II

Den druhý - výlet do Pompejí a Neapole.

Ráno jsme vstali už v 5, protože o půl 6 jsme zamířili směr Vesuv, Pompeje a Neapol. Římská hromadná doprava vyhlásila na tento den stávku, takže bychom se do města dostali jen velmi těžko - kvůli teroristickým útokům starosta zakázal vjezd do historického centra větším vozidlům včetně autobusů. A tak jsme se vydali navštívit proslulou sopku a její okolí.

Cesta byla dlouhá, tak jsme ji využili hlavně k dospání, ale pak nám náš průvodce povídal o Pompejích a o neapolské mafii, zvné Camorra a o jejích praktikách. Co mi utkvělo v hlavě, bylo hlavně to, že mafie obchoduje s toxickým odpadem a za drahé peníze ho vykupuje od evropských států, aby jej pak místo likvidace prostě a jednoduše zahrabala do země v okolí Neapole, což samozřejmě nevede jen k jejich obohacení, ale hlavně k výskytu těžkých alergií a onemocnění u místních obyvatel. Odpadky, povalující se všude po ulicích a podél cest, často fotí turisté a novináři. Zveřejněné fotky pak slouží k tomu, aby EU sypala do jejich rukou další a další dotace na likvidaci odpadu, ty ale místo toho končí v mafiánských pokladnách.. Jak typické...

 

K Vesuvu jsme dorazili asi v 9 a někteří nadšenci zaplatili 10 € za to, aby se mohli v 35 stupňovém vedru vydrápat až k vrcholu kráteru s převýšením přes 300 m. Protože my se máme rádi (a taky nám bylo líto peněz), zůstali jsme na malém parkovišti, odkud byl krásný výhled na Neapol a Neapolský záliv a okolní kopce. Kromě toho tam už byl jen zaplivaný obchůdek s pohledy a pár pochutinami a zavřený bufet. No a ještě asi 6 stánků s různými suvenýry z pravé lávy. Nicméně při pohledu k vrcholu to byla pořád ta lepší varianta.

A tak jsme se kochali výhledem a čekali, až se ti dobrodruzi vrátí, abychom se mohli konečně podívat do Pompejí.

 

Když uřícení a spálení dopoledním sluncem (i na tamější poměry nebývale horkým) sešli dolů, sjeli jsme do 20 km vzdálených Pompejí.

Vstup do archeologického areálu města Pompejí stojí 13 €, ale rozhodně stojí za to. Navíc všichni obyvatelé EU, mladší 18 let, mají vstup zdarma, což je skvělé hlavně pro školní výlety a exkurze. Škoda, že je to od nás tak trochu z ruky :) .

Než jsme ale prošli branou Porta Marina, hlavním vstupem do Pompejí, zašli jsme něco pojíst a osvěžit se do restaurace přímo před vstupem. Stoly pod stromy, příjemný chládek a milá obsluha nás přímo zvaly, ať se najíme zrovna tam, navíc jediný stůl pro tři, který tam byl, stál na místě, odkud byl přímý pohled na majestátní Vesuv.. jako by tam na nás čekal.

Když jsme se posilnili, vydali jsme se do ulic starých Pompejí, ulic, které byly zničeny roku 79 n.l. Výbuch byl tak silný, že vychrlil nejdříve žhavé kameny, které město zapálily, pak oblak žhavých plynů, který se obrovskou rychlostí šířil do okolí a byl příčinou úmrtí všech obyvatel města, a pak tuny popela, které Pompeje zasypaly šestimetrovou vrstvou a pohřbily je až do 18. století, kdy započaly první vykopávky. Podle všeho zemřelo během krátkého okamžiku v Pompejích 10000 obyvatel.

Jejich těla zetlela a rozpadla se, ale vytlačila v popelu dutiny, které byly vylity sádrou a tak můžeme dnes vidět odlitky těl lidí, kteří zemřeli před téměř 2000 lety...

Každý máme v sobě trochu morbidity, která v nás vzbuzuje touhu vidět je, rozhodně to ale není jediný důvod navštívit Pompeje. Široké ulice, prostorná náměstí, barevné omítky na stěnách domů, nádherně vybavené lázně, domy bohatých, plné dokonale zachovaných fresek, mozaikové podlahy a stěny, reliéfy na stropech, zrekonstruované zahrady a amfiteátr.. Všechno to budí dojem živého města, ještě dnes krásného.. Jak asi muselo být nádherné v době před výbuchem..

Vedle amfiteátru je i velké muzeum, kde jsou uloženy mnohé z nalezených artefaktů, sochy, nádoby, zbraně.. Lidé v Pompejích možná zemřeli, město ale po vykopávkách ožilo a vydává svědectví o životě a jeho užívání si.. Povětrnostní podmínky ale tak starým stavbám nepřejí, postupně je slunce, vítr a déšť se změnami teplot ničí. A tak celá jedna třetina Pompejí zůstává nadále nevysvobozena z popelové krusty, aby byla zachována pro další generace..

 

Nadšeni z Pompejí jsme popojeli o kus dál do Neapole.

Spatřit Neapol a zemřít.. Tak praví staré pořekadlo. No nevím, já jsem byla z Neapole docela znechucená. Všude spousty černochů, aut, odpadků, davy spěchajících lidí, památky obestavěné lešením, zátarasy, obkličující staveniště, jeřáby, zásobníky na beton.. Navíc lidé jsou tu mnohem míň přívětiví. Obsluha v mekáči nevěděla, co je ice tea, nabídla jen pomerančový džus. Jak se řekne italsky jablko jsem nevěděla, a ikdyž se dvě místní ženy snažily jí říct, že chci jablečný džus (říkala jsem to anglicky), s ledovým klidem se mi dívala do očí a vrtěla hlavou, že neví, co chci.. Asi jsme měli smůlu, ale Neapol mi prostě do srdce nezapadla a byla jsem ráda, když jsme zamířili do přístavu k autobusu, abychom odjeli zpátky do kempu. Náš autobus byl naštěstí snadno k nalezení, neboť byl jediný červený a navíc parkoval u nejobrovitánštější lodi, kterou jsem kdy viděla. Cestou po ulicích Neapole jsme totiž nepotkali infocentrum, takže jsme ani neměli mapu, měli jsme tedy veliké štěstí, že nám ta loď mezitím neodplula, představovala totiž hlavní orientační bod během návratu :D ...

Večeřeli jsme už v kempu, obklopeni soumrakem a zpěvem cikád a natěšení na další den - zítra se vracíme do Říma..

...

Pokračování příště :)