O chlapci, který měl všetečné otázky

Byl jednou jeden malý chlapec.

Žil ve vesnici, která ležela ukrytá v horách na břehu velké řeky, a jeho otec byl rybář.

Vesnice neměla mnoho obyvatel, nejstarší z nich žil v chýši na kraji lesa a všichni si vážili jeho názoru, protože byl velmi moudrý.

Jak chlapec rostl a sledoval okolní svět, místo běhání a her s ostatními dětmi raději chodil okolo dospělých a kladl jim všetečné otázky. Vesničané byli zmateni, nebyli zvyklí, aby se jich děti ptaly, kde se bere déšť, kam se schovává v noci Slunce a proč vychází v zimě jinde než v létě.

A protože na jeho otázky neznali odpovědi, některé z nich to popuzovalo.

Stěžovali si tedy chlapcovu otci a říkali: "Ten chlapec se nudí! Dej mu nějakou práci nebo ho potrestej, ať se přestane ptát na takové hlouposti!"

Chlapcův otec měl syna rád, nechtěl ho bít, ale protože si s ním nevěděl rady, šel s ním za nejstarším.

Nejstarší vyslechl jeho nářky, podíval se na chlapce a řekl: "Naše vesnice je malá a nemáme tu školy. Jestliže chlapec klade otázky, na které nikdo z nás nezná odpovědi, musíme ho poslat do města do školy. Bude nás to sice stát peníze, ale myslím, že nám to určitě bude ku prospěchu."

Stejně tak promluvil i k vesničanům a po dlouhé diskusi se celá vesnice shodla, že poslat chlapce do školy bude pro všechny dobré.

A tak chlapec opustil vesnici a vydal se do města. Ve škole se naučil spoustu věcí, získal většinu odpovědí na své otázky a díky tomu se cítil šťastný. Chyběl mu ale horský vzduch, šumění řeky a zářící hvězdy nad hlavou, takže když dostudoval, spěchal zpátky domů. Těšil se na to, až všem řekne, co se naučil, aby se vesničané konečně dozvěděli, jaké jsou odpovědi na jeho otázky a aby už nikdy neodháněli zvědavě se vyptávající děti.

Ale když se vrátil do vesnice, zjistil, že o jeho znalosti nikdo nestojí. Otec byl rád, že je zpátky doma, protože za ty roky zestárl a chtěl, aby po něm syn převzal řemeslo, vesničany těšilo, že už nemusejí platit školy a všichni očekávali, že bude hodně pracovat, aby jim splatil dluh.

Chlapec byl zmatený a rozčarovaný - tolik se chtěl s ostatními podělit o to, co se naučil, ale nikoho to nezajímalo.

Nešťastný a rozzlobený se vydal z vesnice pryč, až došel k chýši nejstaršího. Nejstarší seděl na zápraží a vypadalo to, že už na něj čeká. S objetím chlapce přivítal a zeptal se ho, jak se celé ty roky měl a jestli je rád, že je zpátky doma.

Chlapec k němu zvedl uslzené oči a řekl:

"Celou dobu ve škole jsem se těšil, až se vrátím domů a vysvětlím vám všechno to, na co jsem se ptal a vy jste nedokázali odpovědět. Ale teď jsem doma a starší se zlobí, že je poučuju a nepracuju a mladí se mi smějí, protože se s nimi neumím bavit o věcech, které je zajímají. Cítím se, jako bych sem už nepatřil, ale do města se vrátit nechci, tady jsem doma a mám to tu rád. Lituju, že jsem vůbec někam chodil, protože mi tu teď nikdo nerozumí."

Nejstarší se na něj laskavě usmál:

"Jsi jako had, který svlékl svou kůži a teď se do ní snaží vrátit. Ta kůže byla sice bezpečná, ale už je příliš malá a ty se do ní nevejdeš! Tím, že jsi šel do školy, ses nezměnil, do školy jsi šel proto, že už jsi jiný byl. A dokud to nepřijmeš a nesmíříš se sám se sebou, nepřijmou tě ani vesničané. Vrať se, pracuj, přemýšlej a prociť každičký okamžik, každý dech, každý sluneční paprsek, dokud si neuvědomíš, jak velká je tvoje vlastní hodnota. Pak uvidíš, jak se změní chování ostatních."

Chlapec mu poděkoval a se svěšenou hlavou kráčel k domovu. V duchu žehral na svůj osud a starcovy rady, protože mu připadaly k ničemu.

Ale protože mu vlastně nic jiného nezbývalo, začal pracovat s otcem jako rybář. A kupodivu po čase zjistil, že čistý vzduch, jasné slunce, čerstvý vítr i chladivý déšť v něm vyvolávají intenzivní pocity štěstí a spokojenosti a že ho v takových chvílích napadají nové, zvláštní otázky, na které se po čase objevují odpovědi tak jasné a přímočaré, až ho to udivovalo. A díky těmto okamžikům taky zjistil, že posměšky a útoky vesničanů mu vadí čím dál tím míň.

A pak, jednoho dne, když spravoval sítě, ozval se mu za zády hlas: "Proč je Slunce žluté?"

Překvapeně se otočil a uviděl malého hocha, jak stojí za ním a zvědavě se na něj dívá. Pocítil prudký nával radosti, že odpověď na tuto otázku zná a že to může malému povědět, když vtom si uvědomil, že vysvětlení, které zná ze školy, nemůže použít, protože by tomu dítě neporozumělo. A tak pátral v mysli po slovech a přirovnáních, která by vedla k pochopení a než se mu to podařilo, pěkně se zapotil.

Hošík si vyndal z pusy palec, který po celou dobu zamyšleně dumlal, řekl: "Aha", a odběhl.

Mladý rybář nevěřícně zavrtěl hlavou, pak se zasmál a pokračoval v opravách sítě s tím, že už chlapce víckrát neuvidí. Ale dítě přiběhlo druhý den znovu, motalo se okolo něj, žvatlalo a ptalo se rybáře na všechno možné a jemu dělalo velkou radost, že může odpovídat. A pak se stalo, že s chlapcem přišla i jeho sestřička a poté i další děti.

Vesničané si všimli, že děti chodí za rybářem rády, protože pak každý večer doma s nadšením vyprávěly všechno, co se od něj dozvěděly.

Rybář, protože byl šťastný a spokojený se svým životem, si přestal posměšků vesničanů všímat; ty ostatně brzy ustaly a lidé si ho začali pro jeho znalosti a dobrotu vážit.

A tak se stal znovu součástí vesnice, ne však proto, že by snížil svoji hodnotu a tak se "zmenšil", ale proto, že celá vesnice jeho působením vyrostla.