O chlapci, který měl všetečné otázky
Byl jednou jeden malý chlapec.
Žil ve vesnici, která ležela ukrytá v horách na břehu velké řeky, a jeho otec byl rybář.
Vesnice
neměla mnoho obyvatel, nejstarší z nich žil v chýši na kraji lesa a
všichni si vážili jeho názoru, protože byl velmi moudrý.
Jak
chlapec rostl a sledoval okolní svět, místo běhání a her s ostatními
dětmi raději chodil okolo dospělých a kladl jim všetečné otázky.
Vesničané byli zmateni, nebyli zvyklí, aby se jich děti ptaly, kde se
bere déšť, kam se schovává v noci Slunce a proč vychází v zimě jinde než
v létě.
A protože na jeho otázky neznali odpovědi, některé z nich to popuzovalo.
Stěžovali
si tedy chlapcovu otci a říkali: "Ten chlapec se nudí! Dej mu nějakou
práci nebo ho potrestej, ať se přestane ptát na takové hlouposti!"
Chlapcův otec měl syna rád, nechtěl ho bít, ale protože si s ním nevěděl rady, šel s ním za nejstarším.
Nejstarší
vyslechl jeho nářky, podíval se na chlapce a řekl: "Naše vesnice je
malá a nemáme tu školy. Jestliže chlapec klade otázky, na které nikdo z
nás nezná odpovědi, musíme ho poslat do města do školy. Bude nás to sice
stát peníze, ale myslím, že nám to určitě bude ku prospěchu."
Stejně
tak promluvil i k vesničanům a po dlouhé diskusi se celá vesnice
shodla, že poslat chlapce do školy bude pro všechny dobré.
A
tak chlapec opustil vesnici a vydal se do města. Ve škole se naučil
spoustu věcí, získal většinu odpovědí na své otázky a díky tomu se cítil
šťastný. Chyběl mu ale horský vzduch, šumění řeky a zářící hvězdy nad
hlavou, takže když dostudoval, spěchal zpátky domů. Těšil se na to, až
všem řekne, co se naučil, aby se vesničané konečně dozvěděli, jaké jsou
odpovědi na jeho otázky a aby už nikdy neodháněli zvědavě se vyptávající
děti.
Ale když se vrátil do vesnice, zjistil, že o jeho
znalosti nikdo nestojí. Otec byl rád, že je zpátky doma, protože za ty
roky zestárl a chtěl, aby po něm syn převzal řemeslo, vesničany těšilo,
že už nemusejí platit školy a všichni očekávali, že bude hodně pracovat,
aby jim splatil dluh.
Chlapec byl zmatený a rozčarovaný - tolik se chtěl s ostatními podělit o to, co se naučil, ale nikoho to nezajímalo.
Nešťastný
a rozzlobený se vydal z vesnice pryč, až došel k chýši nejstaršího.
Nejstarší seděl na zápraží a vypadalo to, že už na něj čeká. S objetím
chlapce přivítal a zeptal se ho, jak se celé ty roky měl a jestli je
rád, že je zpátky doma.
Chlapec k němu zvedl uslzené oči a řekl:
"Celou
dobu ve škole jsem se těšil, až se vrátím domů a vysvětlím vám všechno
to, na co jsem se ptal a vy jste nedokázali odpovědět. Ale teď jsem doma
a starší se zlobí, že je poučuju a nepracuju a mladí se mi smějí,
protože se s nimi neumím bavit o věcech, které je zajímají. Cítím se,
jako bych sem už nepatřil, ale do města se vrátit nechci, tady jsem doma
a mám to tu rád. Lituju, že jsem vůbec někam chodil, protože mi tu teď
nikdo nerozumí."
Nejstarší se na něj laskavě usmál:
"Jsi
jako had, který svlékl svou kůži a teď se do ní snaží vrátit. Ta kůže
byla sice bezpečná, ale už je příliš malá a ty se do ní nevejdeš! Tím,
že jsi šel do školy, ses nezměnil, do školy jsi šel proto, že už jsi
jiný byl. A dokud to nepřijmeš a nesmíříš se sám se sebou, nepřijmou tě
ani vesničané. Vrať se, pracuj, přemýšlej a prociť každičký okamžik,
každý dech, každý sluneční paprsek, dokud si neuvědomíš, jak velká je
tvoje vlastní hodnota. Pak uvidíš, jak se změní chování ostatních."
Chlapec
mu poděkoval a se svěšenou hlavou kráčel k domovu. V duchu žehral na
svůj osud a starcovy rady, protože mu připadaly k ničemu.
Ale
protože mu vlastně nic jiného nezbývalo, začal pracovat s otcem jako
rybář. A kupodivu po čase zjistil, že čistý vzduch, jasné slunce,
čerstvý vítr i chladivý déšť v něm vyvolávají intenzivní pocity štěstí a
spokojenosti a že ho v takových chvílích napadají nové, zvláštní
otázky, na které se po čase objevují odpovědi tak jasné a přímočaré, až
ho to udivovalo. A díky těmto okamžikům taky zjistil, že posměšky a
útoky vesničanů mu vadí čím dál tím míň.
A pak, jednoho dne, když spravoval sítě, ozval se mu za zády hlas: "Proč je Slunce žluté?"
Překvapeně
se otočil a uviděl malého hocha, jak stojí za ním a zvědavě se na něj
dívá. Pocítil prudký nával radosti, že odpověď na tuto otázku zná a že
to může malému povědět, když vtom si uvědomil, že vysvětlení, které zná
ze školy, nemůže použít, protože by tomu dítě neporozumělo. A tak pátral
v mysli po slovech a přirovnáních, která by vedla k pochopení a než se
mu to podařilo, pěkně se zapotil.
Hošík si vyndal z pusy palec, který po celou dobu zamyšleně dumlal, řekl: "Aha", a odběhl.
Mladý
rybář nevěřícně zavrtěl hlavou, pak se zasmál a pokračoval v opravách
sítě s tím, že už chlapce víckrát neuvidí. Ale dítě přiběhlo druhý den
znovu, motalo se okolo něj, žvatlalo a ptalo se rybáře na všechno možné a
jemu dělalo velkou radost, že může odpovídat. A pak se stalo, že s
chlapcem přišla i jeho sestřička a poté i další děti.
Vesničané
si všimli, že děti chodí za rybářem rády, protože pak každý večer doma
s nadšením vyprávěly všechno, co se od něj dozvěděly.
Rybář,
protože byl šťastný a spokojený se svým životem, si přestal posměšků
vesničanů všímat; ty ostatně brzy ustaly a lidé si ho začali pro jeho
znalosti a dobrotu vážit.
A tak se stal znovu součástí
vesnice, ne však proto, že by snížil svoji hodnotu a tak se "zmenšil",
ale proto, že celá vesnice jeho působením vyrostla.

Komentáře
Okomentovat