Jeden čtvrtek v pivnici Sklep (jinak zvané U mrtvoly)

Je čtvrtek, 20 hod. 15 min. Já, Jiřka a Eva, vesele klábosíce, kráčíme noční ulicí přímo k Mrtvole. Těšíme se na naše chlapce z klubu, mají nás tam totiž očekávat a určitě se již nemohou dočkat. A tak celé rozzářené scházíme po schodech dolů, kde slyšíme bujarý Skrblíkův smích. Příjemně se na něj usmíváme a zdravíme: "Ahoj." Nic. "Barva". Nechápeme. Co jsme jim udělaly? "Barva říkám," rozčiluje se Bob, zvaný Kéňa." "Dobrá," odpovídá Skrblík a evidentně nás přehlíží. Už je to tak, Kéňa, Divočák, Skrblík a Alf hrají zase mariáš a nás prostě nevnímají. Jen z koutku se ozve dvojhlasé: "Ahoj." Brácha a iFan. Zmateně se po sobě s holkama díváme a pak trpělivě opakujeme: "Ahoj. Posuňte se, ať si můžeme sednout." Nic. Jenom Divočák prohodí něco v tom smyslu, že nemůžou sedět blízko sebe, když hrají karty. Naše pohledy ztrácí nechápavost a vyjadřují spíše rozčarovanost, přecházející ve vztek. "Tak vy tu budete hrát karty nebo co?" ptá se rozčileně Jiřka. "No a?" náhle ji vnímá Skrblík. "Kdy jindy je máme hrát?" "Ale dnes je čtvrtek," naléhavě zdůrazňuji já "č t v r t e k!" "No já jsem sem přišel hrát karty," pronese rozvážně Alf a ani se na nás nepodívá. Aha. Ale i my máme jen jednu trpělivost a ta nám právě došla. Usedám k němu, levou rukou ho obejmu kolem krku, vášnivě ho políbím a zašeptám mu do ucha: "Tak hrej, jak nejrychleji dovedeš." Alf je viditelně překvapen mou reakcí, možná by i rád něco řekl, ale s nožem v břiše se mu těžko mluví. Brácha, bledý jako stěna, se zvedá a do nastálého ticha říká něco jako: "Já už musím jít na hokej." "Hokej?" zopakuje s podivným výrazem v tváři Jiřka a s výkřikem: "Já ti dám hokej!" přišpendlí Bráchu mačetou k lavici. V tu chvíli se to rozjede. Eva sundá Skrblíkovi brýle, vytáhne z kapsy dvě ostře ořezané tužky a dobře mířenými ranami mu je vrazí přímo do očí. Skrblík se nemůže bránit, protože má plné ruce karet. A tak už jen umírá. Divočák pochopí, že je zle a chce se vytratit, ale já mu rychlým chvatem vytáhnu jazyk z pusy a hřebíčky a kladívkem mu ho přitluču na dřevěná futra. Divočák chvilku bojuje, ale jeho obratle to nevydrží a s poklidným lupnutím odcházejí. Eva šílí - cupuje Keňu na kousíčky a křičí: "To máš za to, jak mě Stoupa v neděli v noci budil!" iFan se naprosto nevhodně usmívá na Jiřku a škádlivě prohodí něco o dobré trefě. Jsou to jeho poslední slova. Jiřka na něj upře svůj smrtící pohled a iFan tiše zkolabuje. Je po všem . Čtyři mariášníci a jejich přisluhovači tu leží v krvi a my holky stojíme vcelku spokojeně nad nimi.

U Mrtvoly je ticho jak v hrobě, jen krev kape na podlahu a dělá "Kap, kap." Konečně jsme středem pozornosti. Už nemusíme škemrat o pohled či o hezké slůvko, teď jsme hvězdami večera my. Odsunujeme pomalu chladnoucí těla a usedáme. Objednáme si čaj a v klidu vyčkáme příjezdu policie.

Varování ministerstva zdravotnictví: Mariáš ve čtvrtek škodí zdraví!