Život bez masky

Zvíře, které nemá v přírodě mimikry, neboli maskování, dlouho nepřežije a stává se kořistí. Snad proto si neustále nasazujeme masky a schováváme se za ně.

Je jisté, že kvůli bezpečí, klidu nebo pohodlnosti je to často nejjednodušší řešení. Za maskou se pak skrývá někdo jiný - naše skutečné já. A tak za nudnou fasádou otrávené prodavačky může být dívka, toužící po tom, být femme fatale, za odtažitým pohledem strohé úřednice bosonohá víla, toužící tančit na louce při úplňku, nebo za zbrázděnou tváří kopáče dobrodruh a ženami obletovaný Indiana Jones.

Skutečné tváře se někdy nedopátráme...

Malé odbočení.

Včera jsem zašla na koncert. V plném H-clubu vystupovala moje oblíbená Trocha Klidu jako předskokan českého písničkáře, zpívajícího anglicky, Thoma Artwaye.

Trocha Klidu dostala prvních 45 minut diváky (teda hlavně divačky) pěkně do varu, klasicky se zpívalo, ječelo a tleskalo po každé písničce. Tak jako vždycky, naplnili Háčko energií a připravili půdu pro Thoma. Protože jsem přišla hlavně na Trochu Klidu, váhala jsem, jestli zůstanu, ale pak jsem se rozhodla, že ano. A dobře jsem udělala. 

Není to sice styl, který vyhledávám, nicméně po několika písničkách jsem srdceryvné melancholii jeho zpěvu přišla na chuť. Působí tak bezbranně, až zranitelně, všechny jeho písničky jsou smutné, a ty, které vypadají vesele (ty dvě rychlejší, které hrál), jsou taky smutné. Ale když zahrál svým stylem Dancing Queen od ABBY (nemám ráda ABBU, ale vůbec), bylo to poprvé, co se mi líbila...

Konec odbočky.

Právě na tom koncertě se mi znovu potvrdila síla živého vystoupení. Muzikanti na pódiu nechávají všechno. Odhazují obavy, svlékají svoje masky a vydávají všanc všechno, co v nich je. Odhalují až na dřeň svoje pocity a svoje touhy. A jsou přitom sami sebou, jsou tak ... ŽIVÍ...

A o tom to je. Kašlete na masky, zahoďte je a žijte to, co máte jen ve svých myšlenkách. Protože takový život je pak naplněný. A můj názor je ten, že život je moc krátký na to, abychom ho žili prázdný...