Psát vlastní příběh

S tužkou v ruce je člověk přistižen většinou v okamžiku, kdy si potřebuje něco zapsat. Když pominu nákupní seznam, vzpomínám si na dobu, kdy nevlastníc notebook, sedávala jsem v kavárně, a u kávy a (tehdy) nezbytné cigarety jsem na jakýkoliv cár papíru psala svoje povídky. Múza mě líbala pouze a jen u "mého" stolku v kuřácké místnosti a minuty ubíhaly jako vteřiny, zatímco se lístky plnily drobným písmem, které jsem po dokončení luštila a přepisovala do digitální podoby.

Vzpomínám na to s nostalgií jako na své bohémské období, a až na ty cigarety, kterých jsem se úspěšně zbavila, je mi po tom smutno.

Tužka v ruce je totiž pro mě symbolem toho, že mám co říct, co sdělit. Symbolem bohaté fantazie, symbolem příběhů, běžících v hlavě a deroucích se na povrch, zhmotňujících se ve stopě tužky na bílém papíře. Symbolem mysli, která nelení a stává se prostředníkem, skrze nějž se osudy literárních hrdinů ocitají v našem světě.

Protože teď žiju život takový, jaký chci, inspirace pro příběhy se vytratila, namísto ní se objevila jiná potřeba - dělit se s těmi, co jsou ochotní to číst, o svoje myšlenky, postřehy, o svoje zkušenosti a názory.

Nechci se považovat za mravokárce, za někoho, kdo říká ostatním, jak mají žít. Ale chci se podělit o to, že když jsem svůj život mohla změnit já, může každý. Každý, kdo opravdu chce. Když někdo reaguje slovy: "Tobě se to lehce řekne.." , můžu říct: "Ano, protože už jsem tím prošla!"

A ikdyž dnes píšu ťukáním do klávesnice a ne tužkou na papír, poselství je stejné - dělat to, co člověku dělá radost, žít tak, aby byl šťastný. Život nečeká. Je teď, ne zítra, za rok, za deset let.. TEĎ!

...

Každý z nás může vzít tužku a napsat si svůj příběh vlastního života. Je to v našich rukách.