Vzpomínky

Paní N. žije ve vzpomínkách. Důchod, na který se těšila, aby se mohla věnovat vnoučatům, jí nepřináší tolik radosti, jak čekala, a tak jediné okamžiky, kdy její obličej září štěstím, jsou ty, kdy mluvi o době, kdy její děti byly malé a ona byla mladá.

Je jisté, že jednou budeme staří všichni. A doba, kdy se něco dělo, kdy náš život byl plný zážitků a radostí, doba, kdy jsme byli mladí a plní života, bude zdrojem našich vzpomínek.

Nicméně za mě bych řekla, že lepší je něco nového plánovat a prožívat, než jen vzpominat. Pár roků navíc přece neznamená zůstat na místě a podlehnout stereotypu a zvyku.

Jednou možná budeme staří. Ale ani nemohoucnost těla by neměla ovládat náš život. Vzpomeňte na Hawkinga, který téměř celý život strávil na vozíku, odkázaný na pomoc přístrojů, ale nepodlehl a i přes svůj žalostný fyzický stav prožil neskutečně bohatý a plný život.

Jednou budeme staří určitě. A tak se starejme, aby až se to stane, abychom měli na co vzpomínat. Naše budoucí vzpomínky si tvoříme sami. Právě teď.