Život je boj

Když jsem byla malá, moje stará prababička často říkávala: "Život je boj.."

Nechápala jsem to. Jak moje malá stařičká prababička může bojovat? Byla jak věchýtek, každý by ji přece přepral!!

Když jsem vyrostla a narazila na úskalí dospělého života, kdy je člověk zrazován a zrazuje, je vystaven lhaní a pomluvám a sám někdy lže a pomlouvá, dělá věci, které nechce, aby někdo dělal mu, ale přesto se tomu tak děje, často jsem si vzpomněla na slova mé babičky a musela jsem jí tam nahoru vyslat zprávu, že už chápu, jak to myslela..

Život je boj a jestli chceme přežít, musíme bojovat. Každý den je soupeř, kterého musíme porazit.

Problém s tímto způsobem života je ten, že je nesmírně unavující.

A tak musely uplynout další dlouhé roky, než se mi v hlavě vylíhla myšlenka, že bojovat není vůbec třeba. Je třeba žít a prožívat svoje dny. Vítat je jako nové přátele, o kterých věřím, že mi přinesou něco nového a dobrého. A když ne, přijmout je jako posly, kteří nesou poučení.

Plout životem a přijímat ho s otevřenou myslí. Nebojovat s balvany, trčícími v proudu, ale poučit se ze srážek s nimi. Život je jako horská dráha - nahoru, dolů, vzhůru nohama. Tak je lepší nebojovat s ním, ale užívat si ho..

Jediné, za co je třeba bojovat, je LÁSKA.