Vnitřní hlas

V rozhodujících okamžicích, ke chvílích ohrožení nebo když prostě jen nevíme, jak si zvolit, závidím lidem, kteří uslyší v hlavě svůj VNITŘNÍ HLAS, který poradí, uklidní a vyvede z temnot nebo varuje.

Můj vnitřní hlas je totiž debil.

Místo aby uklidňoval nebo poradil, vyhrabe ze zákoutí mého mozku ty nejhorší varianty, jak se může vyvíjet daná situace a sadisticky mi je popisuje do nejmenších nechutných detailů. Režiséři horrorových a psycho filmů by se od něj mohli učit. Pospojuje nejnepravděpodobnější situace, co můžou nastat, s obzvláště krutými způsoby úmrtí, uloženými v zásuvkách mé paměti, zásobených čtením a sledováním kriminálek a rozbalí to tak, že se moje útroby stahují hrůzou. Ta nejhorší varianta je vždy to, co mi našeptá jako první.

Práci, kterou mi dá ho umlčet a vymést koštětem z hlavy, bych nikomu nepřála.

Ale když se to povede, objeví se prchavý pocit, bez barev, bez obrazů, jen pocit, který mi řekne, jak to bude. Je kratičký, ale je tam a než se můj vnitřní hlas vrátí, rozhostí se ve mě vědomí, že VÍM. Bez důkazů, bez přesvědčování. A tohle je ten pravý vnitřní hlas.

Rzlišit je je ale fuška!!