Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice?

Při návštěvě knihkupectví mi padl zrak na nenápadně vyhlížející knížku s dost popisným názvem "Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice" od novináře, spisovatele a bloggera Martina Lavaye.

Když jsem do ní nakoukla, bylo mi jasné, že tuto knížku si musím přečíst a tak (samozřejmě po zaplacení) skončila v mé tašce a obrazně jsem ji nepustila z ruky, dokud jsem ji nedočetla.

Martin Lavay předkládá všechny známé informace o případu, který dodnes nedává spát mnoha záhadologům.

V lednu r.1959 se skupina 9 mladých vysokoškoláků ze Sverdlovska (dnešní Jekatěrinburg v Rusku) vydala na planiny Uralu, konkrétním cílem jim byla hora Otorten, což v jazyce místních kmenů znamená "Místo kam nechoď ". Na poslední chvíli se k nim přidal osmatřicetiletý lyžařský instruktor, bývalý voják a expert na přežití.

Všichni byli zdatní lyžaři a sportovci, měli bohaté zkušenosti s pobytem v horské zimní krajině (výprava byla posledním tréninkem před plánovanou expedicí do Arktidy) a jejich vybavení odpovídalo náročnosti počasí i terénu.

Přesto se v předem dohodnutém termínu nevrátili a tak po nich bylo vyhlášeno pátrání, jehož výsledkem byl nález devíti mrtvých (jeden z účastníků pro nemoc výpravu vzdal a vrátil se domů).

Jejich těla byla nalezena na různých místech, někteří byli svlečeni do spodního prádla (jejich oblečení měli na sobě ostatní, což znamená, že nezemřeli ve stejnou dobu a použili oblečení svých mrtvých druhů jako ochranu proti mrazu),  stan opustili dírou, vzniklou rozříznutím stanu zevnitř a jen v ponožkách (všechny boty až na jedny zůstaly ve stanu).

Navíc byli různě znetvořeni, jejich kůže měla (podle pitevních zpráv) velmi podivné zbarvení, některým chyběly oči a téměř každý vykazoval jiná zranění než ostatní.

Zajímavé, řeknete si možná. Nesmysl! pomyslí si někteří. Jisté je jen to, že devět mladých lidí zemřelo a dnes, po 58 letech, už těžko někdo tuto záhadu vyřeší. (Lavay předkládá všechny dostupné hypotézy, jak se mohly události seběhnout, takže pokud je chcete znát, přečtěte si knížku).

Veškeré informace, které o expedici máme, jsou čerpány z deníků členů výpravy, které byly nalezeny ve stanu a přepsány na stroji.

Při čtení poznámek a myšlenek kluků a holek, kteří se vydali do nehostinné pustiny, počasí o teplotě -8°C považovali za "teplé", bavili se zpěvem, hrou na mandolínu a věčnými diskusemi na různá témata, mě mrazilo. Uvědomila jsem si totiž, že když své zápisy psali, měli před sebou už jen několik hodin života. Aniž by tušili, že nikdo z nich už za nejpozději 24 hodin nebude naživu. Nic tomu, co se následně stalo, nenasvědčovalo. Přesýpací hodiny jejich životů obsahovaly jen posledních pár zrnek a nikdo z nich to nevěděl...

A tak je to s námi všemi. Nikdo z nás neví, kolik zrníček ještě zbývá, než se písek dosype. A tak bychom měli každé zrnko, každou hodinu, každý den našich životů PROŽÍVAT. Měli bychom být ÚČASTNÍ našich životů, a neutrácet je nečinností a nudou.. aby - až přijde chvíle na poslední zrnko - jsme odcházeli s pocitem, že to tady bylo bezva...