PŘÍBĚH O LOVCI A LIŠCE

Za devatero lesy, devatero potoky a devatero kopci, žila, byla jedna Liška. Vypadala úplně stejně jako všechny ostatní lišky, něco v ní ale způsobovalo, že ostatním liškám připadala trochu jiná, a proto se jí vyhýbaly. Proto v místě, o kterém je řeč, byla tato liška opravdu jedna jediná. Možná pro její jinakost či proto, že byl v tom místě lišek nedostatek, musela se potýkat čas od času s lovci. Lovci ji pronásledovali, číhali na ni, kladli důmyslné pasti, Liška byla ale mazaná a vždycky jim unikla, i když kvůli tomu musela často odejít ještě za další potoky, lesy a kopce. Nakonec byla už tak daleko od civilizace, že až tam se žádný lovec neopovážil a Liška svou huňatou oháňkou zametala své cestičky naprosto osamocená. Protože však byla na samotu zvyklá, nevadilo jí to a cítila se velmi spokojená.

Jednoho dne se ale při honbě za potravou ocitla blízko míst, kde se pohybují i lovci a dřív, než ho uviděla, instinkty jí napověděly, že tam někde bude. Chtěla se otočit a zavčasu zmizet, z nepochopitelných důvodů (ale hlavně asi proto, že už byla opravdu příliš dlouho sama), se tichounce vydala směrem, kterým ji vedl nos. Lovec seděl na mýtině na širokém pařezu a hlavu měl zakloněnou, oči zavřené a něčemu se lehce usmíval. Liška ho zvědavě pozorovala a zkoumala, kde má schované pasti a zbraně, viděla však jen podivný malý tlumok, který měl pověšený okolo krku a větší batoh, položený vedle pařezu, ve kterém (jak velmi hladově zacítila) byla potrava.

Protože se vůbec nehýbal, pozorovala ho dál, a podle jemných záchvěvů jeho rtů a směru jeho pohledu, když otevřel oči, zjistila, že poslouchá zpěv lesních ptáků. Nevěděla, jak dlouho se na něj dívala, až když se najednou pomalu protáhl a začal vstávat, jako blesk se otočila a tiše zmizela zpátky za své potoky a kopce.

Takového Lovce ještě nikdy neviděla, přemýšlela cestou, a jeho podivnost ji přiměla k tomu, aby se druhý den na ta místa vydala znovu. Nemohla vědět, odkud přišel a co v lese dělá, protože to byl zase Lovcův příběh a s Liščiným příběhem se protnul právě v okamžiku, kdy ho poprvé uviděla. 

Sledovala ho několik dlouhých dnů a Lovec jí připadal čím dál tím víc zajímavý, už jen proto, že ačkoliv se její ostražitost vůči němu stále zmenšovala, ani jednou si jí nevšiml.

Ale i Lovcova nevšímavost měla své meze, a jednoho dne Lišku uviděl. Zahlédl ji jen na chvilku, neboť se rychle ztratila v houští, ale od té doby ji vyhlížel a Liška se vracela každý den… zvykla si na přítomnost Lovce, co neloví, dokonce i na zvuky, které vydával, když ji viděl, a ty zvuky jí připadaly omamné a příjemné, ikdyž zpočátku nerozuměla, co znamenají. Čím déle ale pobývala v jeho blízkosti, tím víc chápala, které zvuky vyjadřují radost, když se objevila, které náklonnost a jaké jsou zvuky loučení, když s nečekaným zapraskáním nebo splašeným ptákem sebou mrskla a zmizela zase v hloubi lesů.

Jednoho dne ale Liška doplatila na ztrátu své samoty – když spěchala za Lovcem, neopatrně šlápla do pasti, nastražené jiným lovcem na pravděpodobně úplně jinou lišku. Naštěstí to byla stará past, proto nesklapla úplně a díky Liščině rychlé reakci to odnesla jen levá přední tlapka. Bolestivě vykřikla a snažila se vyprostit, než se někdo přiblíží nebezpečně blízko, past ale držela pevně.

Její výkřik však zaslechl Lovec a pomalu, pomaličku přicházel k Lišce, aby jí pomohl. A že se blížil opatrně a vydával Lišce známé zvuky, Liška se přestávala bát a jen se přitiskla k zemi a vyčkávala, co se stane. Lovec po nekonečně dlouhé době přistoupil k Lišce, otevřel past a uvolnil Lišce pohmožděnou tlapu. Přitom se jí lehce dotkl a Liška se rozechvěla po celém těle, jeho dotek v ní vyvolal podivné pocity a na zlomek vteřiny, než zvítězily instinkty, vychutnávala si ten zvláštní pocit něčího DOTEKU.

Pak ale vyskočila na všechny čtyři a v době kratší než jeden úder liščího srdce (které bije daleko rychleji než lovecké) byla pryč.

Trvalo několik dní, než znovu přišla k Lovci, tlapka už byla téměř zhojená a Liška se obávala, že ji posedla nějaká zvláštní liščí choroba, neměla stání, nemohla jíst ani spát a jediné, po čem toužila, byl Dotek. Když se tedy znovu objevila, Lovec se posadil do mechu a vydával zvuky. Lišce připadalo, jako by každý zvuk byl maličkým Dotekem, který proniká přes srst až dovnitř do jejího nitra, někam, kde to Liška neznala, ale vůbec nebyla překvapená, protože o tom místě věděla, bylo to totiž místo, kde Liška a Lovec nebyly dva různé druhy, ale rovnocenné bytosti, které si rozumějí i přes rozdílné zvuky, které vydávají. A každý malý Dotek byl jako krůček, o který se zkracovala vzdálenost mezi Liškou a Lovcem, až se Liška zastavila na délku ruky od Lovce a nechala ho, aby zabořil prsty do její husté srsti a laskal se s ní.

A Lovec přitom vydával zvuky. Říkal Lišce, že musí na čas odejít, že si musí zařídit nějaké lovecké věci, ale že se brzy vrátí a budou zase spolu. Liška ale nerozuměla lovcovým slovům, jen cítila, že se loučí a tak se otočila a vrátila se za své potoky. Byla najednou tak silná, věděla, že dokáže cokoliv, co si zamane a nemocná tlapka vůbec nebolela. Když druhý den přiběhla na mýtinu, cítila takovou sílu a krásu, že ji chtěla Lovci předvést.

Lovec tam ale nebyl. Liška čenichala a hledala, kde je, ale jediné, co zjistila, bylo, že odešel směrem pryč a jeho stopy jsou překryty spoustou jiných, cizích a nebezpečných stop, kterých se Liška zalekla a tak se raději vrátila na mýtinu. Čekala na Lovce několik dní a její srdce se plnilo podivnými pocity, které neznala a nechápala je, a přetékalo bolestí, která se nechtěla utišit a byla mnohem horší než železa, co jí nedávno poranila tlapu.

Proto udělala jedinou věc, o které věděla, že pomáhá – rozběhla se a běžela, dokud se mezi ní a mýtinou nenavršily další potoky, kopce a lesy, běžela, dokud nepadla vysílením a hloubka a opuštěnost místa, kam se až dostala, ji ubezpečily o tom, že je v místě, kde jí nikdo neublíží a bolest pomine. Ale v srdci jí zela podivná prázdnota a najednou zjistila, že ani dálka a vysílení nepomáhají zahnat tu nepatřičnost toho, jak se cítí… a tak zvedla hlavu a zahleděla se na jediného společníka, který byl k dispozici, a po liščím způsobu si mu stěžovala na nespravedlnost Světa.

Měsíc (protože to byl právě ten jediný přítomný) se tomu velice podivil, většinou se s liškami nebavil (hodně v tom hrálo roli to, že se lišky o něj vůbec nezajímaly), navíc ještě neviděl lišku, která by měla takovéto problémy a přitom vůbec nevěděla, co se jí stalo.

A protože usoudil, že s takovouto liškou se asi hned tak opět nesetká, vyslal několik svých léčivých paprsků přímo do Lišky, Liška přestala naříkat a jen vnímala, jak se uvnitř její hlavy něco mění a pochopení naskakovalo jako klíčky do zámků. A najednou věděla, že se musí vrátit, vrátit se na Mýtinu a čekat na Lovce, i kdyby měla čekat až do konce svých dnů. Na jediného Lovce, který ji nelovil, ale nechal ji přicházet a odcházet jak se jí zlíbilo, nevytýkal jí její plachost a ostražitost a tím ji připoutal poutem, jaké žádná liška ještě nikdy nezažila.

A tak Liška, která poznala LÁSKU, se rozběhla za svým Lovcem, ale musí ještě urazit dlouhou cestu, protože některé potoky jsou příliš hluboké a některé kopce příliš vysoké a některé lesy prostě příliš neprostupné…