Pohádka o Elektronu a Graviton

Kdysi dávno, v dalekém a nezměrném prostoru času, možná včera a možná zítra, byl jeden elektron vymrštěn náhodnou srážkou dvou atomů tak silně, že odletěl daleko předaleko od svého domovského jádra a bloudil prázdným prostorem bez cíle a směru.

Zpočátku to bylo zábavné, užíval si nabyté svobody, ale po chvilce letu absolutním prázdnem se začal trochu nudit. Okolo něj nebylo nic, absolutně nic, žádné atomy, které by ho elektromagneticky přitahovaly, dokonce ani fotony, které by prosvištěly okolo a osvětlily mu smysl jeho cesty.

Nudil se k umření, ale letěl dál. Aby jeho nuda byla menší, začal zkoušet různé věci, třeba zrychlit nebo rotovat na druhou stranu. Chvíli se mu zdálo, že se mu to podařilo, ale byl to jen klam – rotoval tak rychle, že bylo dost těžké poznat, na kterou stranu se vlastně točí.

Ani jedno se mu tedy nepovedlo, tak se naopak začal pokoušet svoji rychlost snížit. A kupodivu cítil, že se mu to daří. Jeho hmotnost začala narůstat, čím víc se zpomaloval, tím byl těžší. Bylo zábavné pozorovat, jak se zvětšuje a těžkne, a tak to zkoušel dál.

A přesně v okamžiku, kdy byl skoro dvojnásob těžký, s tichým lupnutím se objevila Ona. Byla cizí, čarovně krásná, tmavě hnědočervená, ještě nikdy takovou částici neviděl.

Překvapením se přestal soustředit na zpomalování a v tu chvíli začala tajemná částice mizet. Lekl se a vší silou zase zpomalil a ona se znovu objevila.

Temná, krásná, tajemná…

Byl úplně konsternovaný. Cítil k ní přitažlivost, jakou nikdy necítil k žádnému jádru.

„Kdo jsi?“ oslovil ji zajíkavě.

Mírně se natočila směrem k němu a špitla: „Říkají mi Graviton.“

„Kde ses tu vzala? Nikdy jsem tě ještě neviděl.“

„To nikdo,“ usmála se trošinku samolibě, ale hned pokračovala: „Jsi první Elektron, který zpomalil svou rychlost sám ze své vůle. Tvrdí se, že to nejde, tys to ale nevěděl a zkusils to. A protože tvoje energie je daná, snížením rychlosti se zvýšila tvá hmotnost, aby  energie zůstala stálá. No, a jakmile se zvýšila tvá hmotnost, zvýšilo se i tvé gravitační působení. A to přenáším právě já.“

Sklopila skromně oči a on ještě zpomalil, což mělo za následek její přiblížení se k němu, což ho silně rozrušilo a málem se mu převrátil spin.

„Jsi tak jiná než ostatní částice… pojď, spojíme své osudy a budeme navždy spolu. Nemůžu bez tebe už existovat!“ vyhrkl ze sebe a sám se divil své odvaze.

Rozpačitě na něj pohlédla: „Pravdou spíš je, že nemůžeš existovat se mnou. Jsi tak odlišný ode mě. Přenášíš elektromagnetické síly, já gravitační. Působíš na malinké a téměř nehmotné předměty, naopak já působím na ty velké a hmotné. Pokud se zapomeneš a zrychlíš, zmizím já. A pokud ne, tvá energie se brzy vyčerpá a zmizíš ty. A co nejhůř – můj spin je roven 2! To je 4x víc než u tebe! Je mezi námi příliš mnoho rozdílů…“

Znělo to rozumně a smutně.

Ale Elektron se nevzdal. „Nemůžu zpomalit? A přece jsem zpomalil! Nemůžu existovat s tebou? Tak uvidíme!“

A vší silou začal svůj let brzdit, což bez jakéhokoliv odporu prostředí jde pochopitelně velmi špatně. Ale snad proto, že ani to nevěděl, nebo silou jeho vůle, začal ještě víc zpomalovat, narůstal, těžkl, a Graviton se k němu přibližovala stále víc a víc, a zvětšovala se zároveň s ním, až s posledním zbytečkem energie, kterou použil na brždění, se jejich pole protnula. A jestliže se částice mohou usmívat, tyto dvě se v danou chvíli rozhodně usmívaly…

Zánik těch dvou následoval téměř okamžitě,  ale z místa jejich spojení  ve stejnou chvíli vytrysklo několik maličkých překrásných fotonů různých vlnových délek, kteří se rozletěli široko daleko a stejně roztomilých gravitačních vlnek, které se rozšířily do prostoru, aby mohli vzdáleným hvězdářům vyprávět o svých podivných rodičích.

Hvězdáři ale nevědí, že je něco takového možné, proto tomu nikdy ani za celý svět neuvěří…