Aktualizace stavu Pcháče

 V minulém příspěvku jsem se vypsala z bezmoci a deziluze, kterou ve mně vyvolalo bezdůvodné poničení pcháče, poklidně rostoucího u cyklostezky.

Považuju za vhodné uvést, že nejsem ekoterorista, a vysvětlit, proč hořekuju nad osudem jedné rostliny, když na světě denně umírají nevinní lidé a dějí se různé další hrůzy.

Pcháč u cyklostezky totiž není jen tak nějaká rostlina. Ačkoliv mám okolí města prochozené, tento konkrétní pcháč je jiný. Neznám jeho odborný název, ale takový pcháč jsem nikdy nikde jinde růst neviděla. Určitě tady někde další budou, ale pro mě je tento jediný a jedinečný. Ostatní neznám osobně, o jejich osudech nic nevím a tak se mě nedotýkají.

Tento organismus si mě prostě ochočil a vzbudil ve mně sympatie. Tím, jak odolával všem druhům počasí, jak ostré měl trny na svých střapatých listech.. Zapůsobil na mě svou nepřístupností, nedotknutelností a nenápadností, vlastnostmi, které zabraňují povrchnímu pohledu, protože teprve když se nenecháte odradit, uvidíte, jak je vlastně krásný a zajímavý.

Když ho někdo tak surově zničil, bylo mi jako by někdo fyzicky ublížil mně. A víra v to, že lidi jsou tady na světě pro dobro věci, nenašla oporu.

A přece. Předevčírem jsem šla okolo a s překvapením jsem zjistila, že MŮJ pcháč přežil! Pravda, je pocuchaný, nesouměrný a vypadá jako po flámu, ale žije! 

Tak možná časem trochu pookřeje i má důvěra v lidi. Zatím cítím jen úlevu a trochu škodolibosti. 

Pcháč versus ničitel 1:0!

První obrázek je stav před poškozením, druhý den po poškození a třetí je stav předevčírem.