Beskydy (skoro) bez chyby

 Ano, chtěla jsem jít do Santiaga. Ano, bála jsem se, že to nezvládnu. A protože štěstí přeje připraveným, snažily jsme se s kamarádkou Andreou trénovat, jak se dalo. 

Po červnové výpravě do Jeseníků, kdy jsme dva dny putovaly v děšti, mlze a teplotě okolo 2°C, abychom si ověřily, že zvládneme jít dva dny za sebou, jsme si o prázdninách roku 2021 vytyčily další cíle - kromě jednodenních výletů i čtyřdenní pochod Beskydami po trase Via Czechia. A počasí v Jeseníkách si nás jakoby označilo pro příště. Řeklo si zřejmě: líbil se vám silný zážitek? Tak jen houšť!

A tak jsme nachodily desítky kilometrů v podmínkách, kdy skoro nikdo jiný na výlety nechodil -  v hrozných pařácích, v dusnech, kdy z nás lilo jako v sauně, ale i v zimě a dokonce i ve sněhové bouři. Poté, co jsme naplánovaly a objednaly noclehy v Beskydech, se objevila očekávaná předpověď počasí - déšť by asi nevadil, ale že budou hlášeny bouřky a lijáky po celé republice, to už nás trochu rozladilo. 

Nicméně termíny byly dané, a tak jsme se počasí nezalekly. Předpovědi se přece většinou nevyplní!

Chyba lávky. Když jsme vysedly v Rožnově z vlaku, okolní kopce byly ukryty v mlze a lilo jako z konve. Takový déšť nemůže vydržet dlouho! Tak chvilku počkáme ve skanzenu. Tak dobře, nepřestává, tak radši vyjdeme. Výstup na Radhošť musí být za hezkého počasí pěkný zážitek, ale když jsme uviděly Cyrila a Metoděje až když jsme byly 20 m od něj, protože hustý déšť a mlha víc nedovolily, rozhodly jsme si dát pauzu v restauraci. Vyhrabaly jsme z batohu pár suchých kousků oblečení a daly si horkou polévku a kafe (myslím, že to byl ten rozdíl mezi bídnou smrtí na Čertově mlýně a vítězným vkročením do ubytování v Čeladné - i když v tu chvíli jsme to netušily).

Pily jsme kávu, brblaly na počasí a chmurně pozorovaly neslábnoucí provazy deště za okny. Z letargie a nechuti jít dál nás vytrhl fakt, že byly 4 hodiny odpoledne a nás čekalo ještě 15 km do Čeladné. A tak chtíc nechtíc jsme vyrazily. 

Kromě toho, že jsme díky mlze neviděly Pustevny ani žádné výhledy do krajiny, a možnosti cesty byly dvě - buď jsme šly do kopce potokem nebo po rovině rybníčky, maskujícími se za kaluže - měla naše cesta jednu nespornou výhodu - u sochy Radegasta jsme byly úplně samy, takže zádný problém s davy turistů, kteří by nám překáželi při focení!

Čertův mlýn vypadal tak trochu jako malé Dlouhé stráně na vrcholku kopce, tak jsme se tam moc nezdržely (škoda, tak milé místo - ironie je zcela nezáměrná!), přebrodily jsme se na kamenitou cestičku směrem k Čeladné a spěchaly k cíli. Musím říct, že takovou rychlostí jsme od té doby ani předtím nikdy nekráčely - cesta sice nebyla moc pohodlná (úzká, kamenitá, kluzká a ve stráni), ale kromě deště začal padat soumrak, což nám dodalo energii, kterou jsme ani nevěděly, že ještě máme...

Nicméně naštěstí jsme do Čeladné dorazily těsně před setměním. Mokré, zubožené, polomrtvé zimou a únavou jsme se sice obávaly, že nás v tomto stavu do pokoje ani nepustí, ale pan majitel byl příjemný a ačkoliv jsme připomínaly spíš příšery z bažin, oslovoval nás "dámy".

Teplá sprcha, čaj a zbytky mokré svačiny z batohu působily jako balzám. Zase jsme vypadaly jako lidi a dokonce jsme se tak i cítily.

Druhý den nám ukázal přívětivější tvář - pršelo jen dopoledne, takže nám cestou na Lysou horu dokonce uschly boty i zbytek oblečení a před vrcholem na nás vykouklo sluníčko, takže výhled a pocit, že jsme se překonaly a "daly to" byl k nezaplacení.

Když výlet začne tím nejhorším způsobem, může se to pak už jen zlepšovat. Zbytek cesty byl bezproblémový, což s odstupem času znamená zapomenutelný. Výsledkem putování po Beskydech bylo ale několik zjištění:

- každá cesta, která nekončí smrtí nebo pobytem v nemocnici, je úspěšná

- nikdy nevíš, co zvládneš, dokud to nezkusíš

- počasí si nekoupíš 

- není důležité KAM jdeš, ale S KÝM

- a ten, kdo řekl, že není špatného počasí, jen špatného oblečení, měl sakra pravdu!

Byl to zážitek, na který nikdy nezapomenu...