Za devatero horami, devatero lesy a možná i devatero moři...
Žila byla jedna princezna. Když dospěla, vdala se a měla tři ztepilé syny a dvě překrásné dcery. Starší z dcer dostala od sudiček do vínku dobrodružnou povahu a vydala se do světa hledat štěstí. A její kroky vedly až na opačný konec světa.. do Austrálie...
Takhle by nějak mohl vypadat můj život, kdyby se psal jako pohádka.. a krásné na tom je to, že je to pravda. A ještě hezčí je to, že jsem letos sebrala odvahu a psychicky a finančně podpořena rodinou a mojí Australankou jsem se vydala na dalekou cestu k protinožcům. Austrálie, už jedu!!!
Po 21 hodinách v letadlech a mnoha dalších, strávených na letištích, jsem vystoupila na australskou půdu v Sydney.
Sydney je stejně krásné jako jeho jméno. První nádech prozradil přítomnost moře a když jsem sevřela v náručí svoji Lucinku, bylo to rázem nejkrásnější místo na Zemi.
Strávila jsem tam nezapomenutelných 6 dní. Možná je to málo, no určitě je to málo, ale v Sydney je tak krásně, že by tam bylo málo cokoliv.. snad jen žít tam až do smrti by málo nebylo. Nevěřila bych, kdybych tam nebyla, ale připadá mi, že někdo vzal všechno nejkrásnější, co je na Zemi - hory, moře, pláže, stromy a zvířata - a nechal je na jednom místě. A tak vzniklo Sydney. A snad že je tam tak krásně, i lidé se k sobě chovají hezky. Jsou milí, usměvaví, ochotní a rádi si povídají i s cizinci, kteří mluví tak špatně anglicky jako já.
Viděla jsem za těch pár dnů mnohé - fascinující Blue Mountains, chodníčky podél pobřeží a nejznámější pláže Bondi Beach a Manly Beach (a mnohé další), známou Taronga ZOO, byla jsem v Opera baru ve stínu světoznámé budovy Opery, pozorovala obří kaloně přímo naproti svého pokoje a cize vypadající hvězdy na obloze, v deštivém dni navštívila Australian Museum a dala jsem si koktejl v otáčející se restauraci na vrcholku vysokánské Westfield Tower..
Ale možná víc než tyto turistické taháky mě uchvátilo samo město - ač ze samého středu Evropy, z městečka menšího než je jediná část Sydney - cítila jsem se tam po pár dnech jako doma. A když jsme poslední večer s Luckou chvátaly zavěšené do sebe pod jedním deštníkem za ukrutné bouřky domů, byl to tak krásný pocit.. cestovala bych mnohem déle, jen abych takový pocit mohla zažít znovu..
Když mi bylo osmnáct, měla jsem velký sen. Chtěla jsem se dostat do Austrálie, sedět u oceánu mezi písečnými dunami a sledovat vlny, dorážející na břeh. A díky mojí Lucince se mi ten sen splnil. Sice až po víc než 30 letech, ale splnil. A když se letadlo při odletu odlepilo od země, bylo mi do pláče. Nechávala jsem tam kus srdce. Velký kus patří mojí odvážné a silné dceři, která překonala všechny překážky, aby si splnila to, po čem touží, a taky kus patří tomuto báječnému městu..
Sydney.. forever..
Takhle by nějak mohl vypadat můj život, kdyby se psal jako pohádka.. a krásné na tom je to, že je to pravda. A ještě hezčí je to, že jsem letos sebrala odvahu a psychicky a finančně podpořena rodinou a mojí Australankou jsem se vydala na dalekou cestu k protinožcům. Austrálie, už jedu!!!
Po 21 hodinách v letadlech a mnoha dalších, strávených na letištích, jsem vystoupila na australskou půdu v Sydney.
Sydney je stejně krásné jako jeho jméno. První nádech prozradil přítomnost moře a když jsem sevřela v náručí svoji Lucinku, bylo to rázem nejkrásnější místo na Zemi.
Strávila jsem tam nezapomenutelných 6 dní. Možná je to málo, no určitě je to málo, ale v Sydney je tak krásně, že by tam bylo málo cokoliv.. snad jen žít tam až do smrti by málo nebylo. Nevěřila bych, kdybych tam nebyla, ale připadá mi, že někdo vzal všechno nejkrásnější, co je na Zemi - hory, moře, pláže, stromy a zvířata - a nechal je na jednom místě. A tak vzniklo Sydney. A snad že je tam tak krásně, i lidé se k sobě chovají hezky. Jsou milí, usměvaví, ochotní a rádi si povídají i s cizinci, kteří mluví tak špatně anglicky jako já.
Viděla jsem za těch pár dnů mnohé - fascinující Blue Mountains, chodníčky podél pobřeží a nejznámější pláže Bondi Beach a Manly Beach (a mnohé další), známou Taronga ZOO, byla jsem v Opera baru ve stínu světoznámé budovy Opery, pozorovala obří kaloně přímo naproti svého pokoje a cize vypadající hvězdy na obloze, v deštivém dni navštívila Australian Museum a dala jsem si koktejl v otáčející se restauraci na vrcholku vysokánské Westfield Tower..
Ale možná víc než tyto turistické taháky mě uchvátilo samo město - ač ze samého středu Evropy, z městečka menšího než je jediná část Sydney - cítila jsem se tam po pár dnech jako doma. A když jsme poslední večer s Luckou chvátaly zavěšené do sebe pod jedním deštníkem za ukrutné bouřky domů, byl to tak krásný pocit.. cestovala bych mnohem déle, jen abych takový pocit mohla zažít znovu..
Když mi bylo osmnáct, měla jsem velký sen. Chtěla jsem se dostat do Austrálie, sedět u oceánu mezi písečnými dunami a sledovat vlny, dorážející na břeh. A díky mojí Lucince se mi ten sen splnil. Sice až po víc než 30 letech, ale splnil. A když se letadlo při odletu odlepilo od země, bylo mi do pláče. Nechávala jsem tam kus srdce. Velký kus patří mojí odvážné a silné dceři, která překonala všechny překážky, aby si splnila to, po čem touží, a taky kus patří tomuto báječnému městu..
Sydney.. forever..
Komentáře
Okomentovat