Poslední andělé

Kdysi dávno, dokonce tak dávno, že si žádná lidská bytost nedovede takový čas ani představit, mnohem dřív, než vznikl náš Vesmír, tvořil Pán Bůh jen tak pro radost (a taky proto, aby nemusel dělat všechno sám) z prapůvodní energie anděly.

Odděloval kousíčky různé velikosti a pouhou myšlenkou jim vdechoval život a přiděloval barvy, kterými pak nově vzniklí andělé zářili jako naleštěné drahokamy. Jeho radost z této činnosti byla veliká, proto ho trochu rozmrzelo, když zjistil, že mu zbývá jen poslední kousek energie.

„Co s ním?“ přemítal – na jednoho anděla byl příliš velký, na dva se mu stál příliš malý. Navíc od předchozích andělů chytl různé barvy, takže se duhově měnil a přeléval do prapodivných tvarů.

Stvořitel se zamyslel a pak se usmál, protože už přesně věděl, co z toho posledního kousku bude a láskyplně se na měňavkovitý útvar zahleděl. Ten se během okamžiku rozdělil na dva a s jemným PINK! se před Pánem Bohem ocitli dva poslední andělé, jeden větší, jeden o něco menší, barevně podivně namíchaní. Zatřepetali se jako okvětní lístky ve větru a nadšení uvědoměním si vlastní existence se přidali k ostatním.

Následující věky se Pán Bůh pečlivě věnoval výchově andělů – učil je všemu, co andělé potřebují znát a vštěpoval jim bezpodmínečnou lásku ke všemu kolem. Ve volných chvílích tvořil a tak vzniklo několik Vesmírů, které obydlil různými bytostmi, a anděly pověřil, aby nad nimi dohlíželi a pomáhali jim všemožně. A andělé, jak už je to v jejich povaze, se snažili, co mohli a šířili lásku a dobro po všech koutech Bytí, co jich jen bylo.

Dva poslední andělé většinou pracovali spolu. Snažili se pomáhat ze všech sil a sáhodlouze spolu probírali důsledky své pomoci a hlavně pohnutky a motivy těch, kterým byla jejich pomoc určena.

Shodou okolností se centrem jejich působení stala také čerstvě vzniklá a zalidněná Země. Andělé s úžasem sledovali její obyvatele, snažili se proniknout do jejich emocemi, touhami a kdy i záští nabitých duší a pozorovali jejich činy, jejich vášně, zlobu i dobrotu, což u nich vedlo k dalším a dalším diskusím na téma ČLOVĚK…

Trvalo věky, než se k tomu odhodlali, ale nakonec přece jen oslovili svého Stvořitele. Svěřili mu, co je trápí, stěžovali si:

„Lidé jsou velmi zvláštní a nepochopitelní. Vyřknou přání – my se jej snažíme splnit a oni jsou nespokojení, že se jim splnilo jinak, než si představovali. Nerozumíme tomu, jak svá přání myslí, jejich řeč je nedokonalá, neumí říkat, co by říkat chtěli, neumí to ani vyslovit v myšlenkách! Co s tím máme dělat? Rádi bychom pomohli více a lépe!“

Pán Bůh se na ně laskavě usmál a zamyšleně k nim promluvil:

„Vy moji dva poslední andělé! Jak je dobře, že jsem vás rozdělil na dva, o kolik byste byli ochuzeni, kdybyste spolu stále neprobírali své myšlenky! Bohužel, cesta k porozumění lidské duše vede přes jejich těla. Vy jste čistá energie, nemůžete pochopit, jak obrovský vliv může tělo na duši mít. A jestliže chcete chápat lidské bytosti, musíte se jimi stát a zažít všechny jejich city – lásku, radost, pokoru, ale i hněv, bolest a zradu – pak budete moci plnit jejich přání skutečně tak, jak chtějí, aby byla splněna.

Rozmyslete se však dobře – jakmile se narodíte na Zemi, bude vám trvat mnoho životů, než se budete moci vrátit zpátky. Toto poznávání je velice bolestivé a dlouhé – a lidem čas plyne úplně jinak než vám…“

Andělé opět osaměli a jak měli ve zvyku, sdíleli vzájemně své myšlenky po dlouhou dobu, nakonec však došli ke společnému závěru – jestliže mají pomáhat lidem, musejí se jimi stát.

Vybrali si tedy matky, do jejichž plodů by se vtělili; když k tomu však mělo dojít, menší z andělů se zalekl a zůstal, kde byl. Člověkem se tedy stal pouze větší anděl.

Menší anděl dál pomáhal lidem a snažil se spojit se svým druhem v lidské podobě, protože mu chyběla jeho přítomnost. Ale nešlo to, lidské tělo bránilo andělské duši většího prohlédnout a komunikovat s menším andělem, navíc měl tolik lidských starostí a bolestí, že na andělské věci neměl ani pomyšlení.

Menší anděl cítil něco, co by člověk nazval roztrpčením. Zcela neandělsky si vyčítal, že se k většímu nepřipojil a po důkladném rozboru všech kladů a záporů současné situace se rozhodl. Protože byl zvyklý tento rozbor dělat ve dvou, chvilku mu to trvalo, ale po uplynutí asi sta lidských životů do toho skočil po hlavě (ačkoliv to není přesné, protože andělé hlavu de facto nemají) a narodil se.

Byl to absolutní šok!

Anděl měl tělo. Velice maličké, ale hmotné, podléhající gravitaci! Skoro rok mu trvalo, než se dokázal postavit na nohy a pohybovat se!

Zatímco před narozením jeho vnímání okolí bylo všestranné, nyní viděl okolní svět pouze dvěma otvory v obličeji, a když chtěl vidět něco za sebou, musel se otočit! (což taky trvalo pár měsíců, než to jeho tělo zvládlo) V poměrně pravidelných intervalech pociťoval nutkavou potřebu, která – když ji nenaplnil – vyvolávala v jeho těle nesmírně nepříjemné stavy, na které následně reagoval vyluzováním hlasitých zvuků a výtokem kapaliny z očí. Brzy pochopil, že lidé tomu říkají hlad a žízeň.

Jediná pozitivní věc na počátku jeho prvního života byla matka – pocity, které vznikaly v okolí jeho srdce, když ho k sobě přivinula a krmila ho, zpívala mu a dotýkala se jemně jeho hlavy, byly tak silné, že chvílemi zapomínal na to, jak je jeho úděl ukrutně těžký.

Myslel si, že časem se to zlepší, že si na život v těle zvykne, ale bylo to čím dál tím horší. Jak rostl, vyžadovali po něm ostatní těžkou práci, takže ho všechno bolelo a jeho povaha byla natolik odlišná od ostatních, že pro ostatní bylo velmi těžké ho přijmout a on žil ve svém těle vyděšený, osamělý a nesvobodný.

Není proto divu, že v poměrně krátkém čase své tělo opustil a v mezidobí si s hrůzou uvědomil, že za celou dobu pobytu v těle si na svého druha ani nevzpomněl. Naštěstí i on se právě nacházel v mezidobí a tak se jejich energie znovu setkaly.

Po dlouhé lidské roky si vyměňovali své zkušenosti a menší anděl viděl, že po mnoha pobytech si větší anděl už ví s tělem rady a dokáže využívat i dobré stránky života na Zemi. A tak, sice s obavami, ale přece, se narodil znovu.

Nutno přiznat, že několik dalších pokusů nestálo za nic, ale anděl kupodivu zjistil, že v mezidobí, kdy jsou jeho myšlenky bez emocí, začíná pociťovat podivnou prázdnotu a na každý další život se začíná těšit.

A navíc – poznal lidskou lásku. Lidská láska, tělesná i citová, byla pro anděla něco tak nového! Konečně pochopil, proč lidé dokážou být šťastní, přestože je někdy potká zklamání, smutek, nemoc či nedostatek. Zjistil, že ani roky blahobytu nevyváží bolest ze ztracené lásky a naopak – jediný prožitek opětované lásky dokáže vymazat stovky dnů sice spokojených, ale bez toho podivného chvění u srdce, pocitu, že člověk vzlétne a že dokáže úplně všechno… S údivem pozoroval, že tělo, zasažené láskou, se chová jako při těžké nemoci a člověk je přesto tak neskutečně a neodůvodněně šťastný. Postupně ale začal zjišťovat i jiné věci – sílu lidského přesvědčení, odvahy a hlavně touhy po svobodě, pro které jsou ochotni trpět, ba i umírat, radost z krás přírody, když se probouzí den a z hvězdami poseté oblohy, která je ze Země tak nádherná… Zkrátka zjistil, že lidský život je tak složitý a rozporuplný, že poprosit anděly o konkrétní pomoc je pro člověka takřka nemožné.

A najednou zatoužil po tom, aby mohl některý z životů strávit se svým andělským druhem, očekával, že jejich společný lidský život by mohl být vzrušující a obohacující pro oba.

V následujícím životě se tedy opravdu potkali, i v několika dalších, ale neměli příliš štěstí. Andělské duše je stále natolik odlišovaly od ostatních, že jejich společný život byl buďto znemožněný společenskou konvencí nebo se setkali jen na krátkou dobu.

Ať už se však setkali krátce nebo ne, vždy byl jejich vzájemný vztah natolik silný, že tyto životy čněly mezi ostatními jako ostrovy v oceánu. Věděli ale velmi dobře, proč na Zemi přišli, a tak si společné životy plánovali jen zřídka, jakoby za odměnu.

Ale protože společně strávený čas byl pro ně opravdu velmi důležitý (nezapomeňme, že byli stvořeni z jediného posledního kousku energie), spojili se v jednom mezidobí opět se Stvořitelem a poprosili ho o jeden pohodlný společný život pohromadě, který by si mohli užít bez problémů a šťastně. Pán Bůh jejich prosbu vyslyšel, sdělil jim ale, že po tomto životě se budou muset rozhodnout – zda zůstanou mezi lidmi nebo se vrátí k andělským povinnostem, a toto rozhodnutí nebudou moci změnit. Je tedy na nich, kdy si tento možná poslední lidský život zvolí.

A tak je docela možné, že někdy v budoucnu se sejdou tito dva andělé v lidských tělech, poznají jeden druhého a prožijí spolu život tak bohatý, plodný a krásný, že se o jeho výjimečnosti budou psát básně a romány po celé dlouhé věky.

Přejme jim to…