Obyčejný příběh

Čekám.

Už zase čekám. Jako tenkrát.

Ale na rozdíl od tenkrát, teď vím, že určitě přijde…

Tenkrát bylo tehdy, když jsem si přinesla Skrčka z porodnice. Nikdo nás doma nevítal, byli jsme sami. A já jsem pořád čekala na chvíli, kdy se vrátí, stejně jako posledních osm měsíců. A třebaže jsem neměla žádnou jistotu, neopouštěla mě naděje.

Ta růže za dveřmi mě v mé naději jen utvrdila – když jsem ji našla, byla jsem si skoro jistá, že ji tam dal On – Skrčkův otec.

Skrček je asi dost divné jméno pro syna, ale když jsme s jeho otcem ještě byli spolu, ještě před tím hloupým nedorozuměním, které nás rozdělilo, často jsme si představovali, že máme děti, a on jim vždycky říkal skrčci. A tak je syn Skrček. Samozřejmě má i jiné jméno, ale to je jedno, říkala jsem mu tak, když byl ještě v břiše, když se narodil a říkám mu tak vlastně i teď.

Když jsem tedy našla tu první růži, šla jsem s ní za Skrčkem, vytáhla ho z postýlky, vzala ho do náruče a vyprávěla mu o jeho otci. Říkala jsem mu všechno, na co jsem si vzpomněla. Jak vypadal, jaký byl, co jsme spolu zažili, čemu jsme se smáli… Chtěla jsem, aby o něm věděl všechno. Ale to nemohl, protože všechno jsem nevěděla ani já. Zbytek už snad doplní on… Možná není jasné, proč jsem mu nezavolala, proč jsem mu neřekla, že budeme mít dítě… Jenže já jsem chtěla, aby se vrátil kvůli mně, kvůli tomu, že beze mě nechce být, a ne kvůli nějakému pocitu zodpovědnosti… No, asi jsem myslela, že mě bude postrádat dřív.

Když přijel do města, chodil po ulicích a pozoroval lidi. Osm měsíců tam nebyl a připadalo mu, že se za tu dobu nezměnilo nic a přece všechno. Pak na to přišel – předtím chodil po tomto městě s ní. A teď jde sám a všechny dívky, které potkává, mají její tvář a přece jsou cizí…

To, že odjel, byla chyba, měl si to s ní vysvětlit, ale nestalo se a teď si vyčítal, že jí ani nezavolal, ani nenapsal. No, nakonec ona jemu taky ne… ale stejně… nemohl ji vypudit z hlavy, myslel na ni pořád a pořád a najednou se přistihl, jak stojí před jejím domem. Nemůže jít dovnitř, nemůže po takové době jen zazvonit a říct – jsem tu. Určitě není sama, určitě si za tu dobu někoho našla. Ale něco jí tu přece nechá… Natáhl ruku, utrhl za plotem červenou růži a položil ji na její práh…

Skrček spal a já taky, ale hlavou se mi honily sny, ve kterých se za dveřmi formoval stín muže. Vždycky, než jsem v tom snu došla ke dveřím a otevřela je, stín se rozplynul. Jediné, co zůstalo, byla růže na prahu.

A ty růže byly skutečné. Jedna za každý den. Čtrnáctá růže od doby, co jsme byli se Skrčkem doma. Vždycky jsem je dala do vázy, ale tenkrát jsem ji do vázy nedala. Ve městě byly slavnosti, já jsem nachystala Skrčka do kočárku, růži zastrčila za boudičku a vyrazila. Doufala jsem, že ho potkám, že se mu podívám do očí a konečně mu představím jeho syna – syna, o kterém ani neví. Jenže ve městě byl takový frmol a hluk, že mě to dočista otrávilo a tak jsem se raději otočila a vydala se ulicí vedoucí z města k řece, na místo, kam jsme spolu často chodívali. Snad ještě budeme…

Jenže osud někdy prostě zamíchá karty úplně jinak.

Dva kluci, kteří se nepohodli ohledně výkonu a rychlosti svých aut, se rozhodli změřit síly.

Že jeli zrovna místem, kudy jsem procházela, že jeden z nich nezvládl zatáčku a zastavil o zeď, a že mezi zdí a autem jsem se ocitla já… těžko říct, nakolik je možné, že to byla náhoda. Ale to, že řidič poté, co se vysoukal z auta a uviděl, jak ležím pod autem a poznal mě, to už náhoda nebyla. Nemohla být. Protože poté, co zavolal sanitku, vytočil ještě jedno číslo a zdrceně zašeptal: „Brácha, přijeď, stalo se něco strašnýho…“

Nevím, kdo tam byl dřív, jestli sanitka nebo On. Už tehdy jsem si všimla, že v takových chvílích plyne čas jinak než obvykle. Ale vím, že jsem ještě byla naživu, když přijel, a vím, že jsem mu stačila říct o Skrčkovi, který řval v kočárku pár centimetrů od auta, jako když ho na nože bere…

A pak… pak se všechno nějak ztratilo. A když se to zase objevilo, byla jsem tu, kde trpělivě čekám, až přijde.

Chodí sem často. Vždycky přinese kytku, položí ji před ten mrňavý náhrobek s mým jménem a epitafem, co sám napsal, a mluví na mě. Asi neví, že mu odpovídám a hladím ho po vlasech, ale to nevadí. Někdy přijde i se Skrčkem. Docela jim ten čas letí, Skrček už je velký, možná je načase mu tak přestat říkat. Ale zvyk je zvyk…

Dostala jsem povolení tu zůstat. Čekala jsem zaživa, teď to zvládnu taky. Navíc, nečekám sama, na zdi tu se mnou sedí velká černá kočka se žlutýma očima. Vidí mě a mlčky se mnou sdílí prostor a čas, jen když ho cítí přicházet, koukne na mě a tak jakoby spokojeně vrkne, asi že už jsem se dočkala.

Jako bych nevěděla, že přichází.

Budu čekat, než se jeho čas naplní. A tohle čekání je příjemné, protože vím, že se dočkám, a že se mám na co těšit…