Pohádka o vzniku Vesmíru

Jednoho dne (i když není zcela jisté, jestli byl den či noc) seděli Pán Bůh a jeho žena, Paní Bohová, v křesílkách z mlhovin ( v případě Paní Bohové sem tam zpevněném nějakou neutronovou hvězdou) a popíjeli kávu z temné hmoty, do které si Paní Bohová s oblibou přidávala pár kapek Mléčné dráhy.

Všude vládl poklid, ale Paní Bohová se buďto špatně vyspala nebo ji manžel nepředloženě (ač nechtěně) něčím rozladil, protože se každou chvíli zavrtěla, až v mlhovinách bouchaly supernovy, a na její kulaté tváři se usadil výraz nelibosti. Pán Bůh se tvářil naopak velmi spokojeně, pozoroval krásu Vesmíru a výraz své ženy neokázale, leč důsledně ignoroval.

Paní Bohová se znovu zavrtěla, čímž způsobila srážku několika galaxií, ale když ani to nepřilákalo manželovu pozornost, konečně řekla:

"Nějak se mi to nelíbí!"

Pán Bůh poklidně usrkl kávy a zeptal se:

"Co máš na mysli, miláčku?"

"No přece tady to všechno! Podívej se na ty hvězdokupy. A ty rozházené mlhoviny! Je tu hrozný nepořádek!" vychrlila ze sebe Paní Bohová a nadechla se k pokračování: "Ty si pořád jen sedíš, filozofuješ a o nic se nestaráš! Všude se ti tu vysemenily planetární systémy! Hvězdy nejsou seřazeny podle velikosti a vůbec - každá má jinou barvu! Neladí mi to s nábytkem v ložnici!"

Pán Bůh velice nenápadně obrátil oči v sloup a ve snaze vyhnout se sporu mírně odvětil:

"A co bys navrhovala, drahá?"

Paní Bohová, rozohněná svým předchozím monologem, zatřepala hlavou, až se jí z vlasů rozlétly komety na všechny strany, a vybuchla:

"Všechno vyhodit! Je to k ničemu, jen nepořádek a chaos! Měl bys přistavit nějaký kontejner a já to tu proberu!"

Pán Bůh si rezignovaně povzdechl: "No jak myslíš, miláčku…" a jen tak ledabyle mávl rukou k nejbližší velké hvězdě. Ta se začala v tu chvíli zmenšovat a stále rychleji se otáčela okolo své osy. Pán Bůh mávl podruhé a hvězda zhasla, jako když cvakneš vypínačem. "Tak, tady máš svůj kontejner…" řekl a vrátil se ke svým myšlenkám a kávě.

Paní Bohová se nedůvěřivě dívala střídavě na manžela a na potemnělou hvězdu, ale pak zkusmo hmátla do vlasů pro dvě komety a poslala je k hvězdě. Komety letěly zpočátku pomalu, ale jejich let se zrychloval a v okamžiku, kdy se ocitly v jisté vzdálenosti u hvězdy, začaly se drobit na kousíčky, které obkroužily hvězdu v jakémsi prstenci a pak náhle zmizely.

"U Schwartzschilda, to je príma," zajásala Paní Bohová, vyskočila z křesílka a divoce se rozhlížela okolo. Pak ukázala prstem na nepravidelnou mlhovinu v rohu pokoje a vykřikla: "Tahle!" a mlhovina se poslušně vydala k temné hvězdě. Protože byla mnohem větší než komety, trvalo to déle, než ji hvězda pohltila, ale čas pro bohy nic neznamená, takže Paní Bohová se zatím rozhlížela po dalších.

A tak následovaly další mlhoviny, nevhodně zbarvené hvězdokupy, mnohé galaxie… "A všechno do té černé díry!" křičela nadšeně Paní Bohová a obrátila se na manžela: "To je výstižný název, nemyslíš? Budeme tomu tak říkat - je to černé a mizí v tom všechno jako v díře…"

Pán Bůh se pousmál a odpověděl: "Klidně lásko, jak chceš, ale dej pozor, ať to nepřeženeš, čím víc jí dáš, tím víc bude chtít…"

Jenže Paní Bohová se ve své euforii nedala zastavit. "Minimalismus! To je ten správný styl!" pištěla nadšením a posílala do černé díry jednu část Vesmíru za druhou. Zajímavé bylo, že černá díra příliš nerostla, jen rychlost, s jakou polykala hmotu, se stále zvětšovala. Netrvalo dlouho a z dříve jasného Vesmíru se stalo poměrně tmavé místo, ve kterém zářily jen pravidelně rozmístěné hvězdokupy, mlhoviny tvořily krásné romantické závěsy nad Božskou postelí, v Božském obýváku zářily vkusně sladěné galaxie a celý Vesmír byl zbaven zbytečností jako byl hvězdný prach, komety, asteroidy, planety a měsíce.

"Tak!" oddechla si Paní Bohová, s mocným žuchnutím se svalila do křesílka, buclatou ručkou si otřela zpocené čelo a s chutí se napila kávy, vychlazené na absolutní nulu. Pak se zálibně podívala na ornament, který vytvořila na zdi z modrých veleobrů. "Teď je to krásné!" vydechla a podívala se na manžela. "Ten se mi povedl, co?" a pohlédla zpět na ornament. "Ale co to?" podivila se, "ty hvězdy se hýbou!"

A opravdu. Původní ornament se změnil. A nejen ten. Všechny zbylé útvary přestaly držet formaci, kterou jim udala Paní Bohová, a začaly se pomalu, ale jistě sunout k černé díře. Paní Bohová zkoprněle zírala na své krajkové mlhoviny, mizící v nenasytných útrobách, a zděšeně pohlédla na manžela.

"Já jsem ti to říkal," pronesl Pán Bůh s lehkým pokrčením ramen. "Moc jsi ji nakrmila. Její gravitace je teď tak silná, že spolkne úplně celý Vesmír."

"Ale… ale…" koktala celá zrudlá Paní Bohová, "To jsem nevěděla… Udělej s tím něco přece!"

Pán Bůh jen zavrtěl hlavou a sledoval, jak v černé díře mizí poslední zbytky Vesmíru, spolu s jejich ložnicí, obývákem, křesílky i kávou, až nakonec nezbylo vůbec nic a Vesmír zmizel.

V nastálé tmě a tichu se ozval nespokojený hlas Paní Bohové: "Tak a teď je tu úplná tma! Vždyť nevidím ani sama sebe! Tak slyšíš? Dělej něco a rozsviť!"

Její hlas však dostával podivnou fistuli, jak se její tělo postupně prodlužovalo a hlasivky se tenčily, a ačkoliv to nebylo vidět, Paní Bohová byla tím posledním, co černá díra pohltila.

Konečně bylo ticho. Černá díra zakřivovala prostor tak mocně, že paprsky světla obíhaly po uzavřených drahách a stejně, i kdyby se dokázaly osvobodit, nebylo nic, co by ozářily.

A protože poslední přání jeho ženy bylo, aby něco dělal a rozsvítil, Pán Bůh se důkladně zamyslel, pak natáhl ruku k černé díře, ukázal na ni a hromovým hlasem pronesl: "BUDIŽ SVĚTLO!"

A černá díra vybuchla a nastal další Velký Třesk…